Ukrajina v plamenech: Hitler vs. Putin. V čem se přepočítali? 1. část

Přirovnávání Vladimira Putina k Adolfu Hitlerovi je častým rétorickým obratem komentátorů, politiků, ale také historiků. Srovnání se nabízí kvůli povaze, taktice vedení války, či šíření nenávisti a dezinformací obou diktátorů. Co je spojuje a v čem činili podobné až stejné kroky? Část I.

Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Independence sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí. 

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu

Zobecňování je vždy riskantní. Přesto se tato kniha neobejde bez zobecnění. Chtějí Rusové válku? S výhradou, že ne všichni Rusové chtějí válku a že mnoho Rusů válku nechce, lze konstatovat, že v roce 2014 a nyní v roce 2022 je Rusko v situaci, kdy většina Rusů souhlasila s podporou své vlády na cestě k velké válce. Rusové (většinou) chtěli být, nečekaně pro Evropu, obávaní – jako byli v Evropě vždy obávaní sovětští vojáci.

Putin se nepoučil z první a druhé světové války

Když skončila první světová válka a vyjednávaly se podmínky mírové smlouvy, nabídl americký prezident Wilson Německu poměrně mírné podmínky kapitulace. Francie a v poněkud menší míře i Velká Británie však kategoricky trvaly (a trvají) na velmi tvrdých podmínkách, které zaručovaly, jak si tehdy všichni mysleli, že se Německo nikdy nebude moci hospodářsky vzchopit a stát se zdrojem nové války v Evropě. Tak vznikla Versailleská smlouva, jak ji známe. Uplynuly roky. O tom, že druhá světová válka začala právě proto, že Versailleská smlouva byla pro Německo ponižující a že Francie měla nezkrotnou touhu zabránit za každou cenu německému obrození, budou napsány ještě dlouhé svazky. Domníváme se, že autoři těchto knih měli z velké části pravdu.

Prvním předpokladem Hitlerova nástupu k moci v Německu tedy byla ponižující Versailleská smlouva, která připravila půdu pro vzestup nacionalismu a nástup národních socialistů k moci. Druhým předpokladem bylo naprosté přesvědčení pravicové, konzervativní části obyvatelstva a armády, že Německo prohrálo válku kvůli "ráně do zad", jak se tento termín v Německu v té době objevil, a že tuto ránu do zad zasadili německé armádě revolucionáři, komunisté. Zastánci této verze měli v některých ohledech pravdu. Revoluční povstání v Německu na podzim 1918, které vedlo k německé "listopadové revoluci", jistě oslabilo německou armádu a vládu, které byly již na konci roku 1918 slabé.

Zde je třeba dodat, že němečtí sociální demokraté se poučili z dějin ruské revoluce v roce 1917. Tam, kde se v Rusku sociální demokraté – menševici – spojili s bolševiky v boji proti "kontrarevoluci", kterou sami vymysleli, a v důsledku toho předali moc bolševikům, tam se v Německu sociální demokraté spojili s armádou, tedy s kontrarevolucí, a rozdrtili spartakovce. Po poražené revoluci v roce 1918 se v Německu dostali k moci němečtí sociální demokraté.

Demokratická vláda Výmarské republiky v letech 1919-1932 byla sužována válečnou porážkou a jejími důsledky a neuskutečnitelnými finančními a hospodářskými podmínkami Versailleské smlouvy. Výsledkem bylo, že ve dvacátých letech 20. století byla demokracie ohrožena samotnými sociálními demokraty, kteří byli učiněni odpovědnými za všechny hospodářské potíže obyvatelstva, jež se těšilo naprosté svobodě slova.

Nejdůležitějším důvodem nástupu nacistů k moci však byla třetí příčina – národnostní otázka. V Německu ji lze rozdělit na dva proudy: první – obroda německého národa a sjednocení všech Němců v rámci jedné říše a druhý – boj proti světovému židovstvu, zejména proti Židům v Německu. Když nacisté při podněcování antisemitismu poukazovali na "nadvládu" Židů v Německu a Rakousku, našli argumenty. Intelektuální elita v Německu a Rakousku (lékaři, právníci, finančníci, obchodníci, tvůrčí intelektuálové) se skládala z velké části ze Židů.

K nástupu nacistů k moci přispěly také podmínky druhé kategorie. Stalin prostřednictvím Kominterny prohlásil za hlavního ideologického nepřítele mezinárodního komunistického hnutí německé sociální demokraty. Zamyslete se: němečtí sociální demokraté ve Výmarské republice se sotva drželi na nohou pod tlakem finančních a hospodářských podmínek Versailleské smlouvy. 

Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Independence sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí. 

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu

 

Zdálo by se přirozené, že Sovětský svaz tuto slabou demokratickou vládu podpoří vzhledem k novému hrozícímu nebezpečí – extrémnímu nacionalismu v Německu. Nebezpečí mimochodem nebylo teoretické, ale zcela reálné. V Itálii už byli u moci fašisté. Je tedy důvod se domnívat, že fašismus je skutečnou hrozbou. Podle komunistických dogmat Marxe a Lenina je nacionalismus hlavním nepřítelem mezinárodního komunismu. Přesto Stalin nutí německé komunisty, aby společně s nacisty podnikli společné akce proti sociálnědemokratické německé vládě. Kdyby komunisté podpořili sociální demokraty, měli by v Říšském sněmu většinu a Hitler by se nikdy nemohl dostat k moci, protože se k moci nedostal revolucí nebo pučem, ale legálně. Stalin však dal německým komunistům přesně opačné pokyny: měli ze všech sil podporovat nacisty a postavit se na jejich stranu proti německé sociálnědemokratické vládě.

Stalinova strategie revoluce v Německu se lišila jak od přímočarého přístupu Marxe a Trockého, kteří doufali v povstání německé dělnické třídy, tak od protifrancouzských plánů Lenina, který se snažil dotlačit Němce k vytvoření "fronty na Rýně". Stalin chtěl zničit všechna středová politická uskupení a ponechat proti sobě nacismus a bolševismus. Správně se domníval, že hlavní silou světové revoluce je SSSR a že ostatní zahraniční komunistické strany mají pomocné funkce. V rámci takového programu byly v letech 1929-1939 všechny síly sovětské Kominterny a zahraniční politiky vůči Německu zaměřeny na podkopání Výmarské republiky, přímou podporu nacistických úderů a vyprovokování ozbrojených střetů s demokracií. Podle Stalinova názoru měl Hitler v Německu a vlastně v celé Evropě sehrát roli "ledoborce revoluce" a uvolnit cestu komunistům. Proto bylo od roku 1933 Stalinovým úkolem uzavřít spojenectví s německými militaristy a Hitlerem. Taktika "jednotné fronty" v Evropě v letech 1934-1939 byla pro Stalina pouze zástěrkou pro politiku přípravy dohody s nacisty.

Kdyby Stalin plánoval uzavřít spojenectví s Británií a Francií proti Německu, jednal by otevřeně s Německem a tajně s Francií a Anglií. Stalin však doufal, že se mu podaří uzavřít dohodu s Hitlerem. Proto jednal otevřeně s Anglií a Francií a tajně s nacistickou vládou. Na tomto pozadí Evropou otřásl úder, který pozdější historici přirovnávali pouze k vypuknutí druhé světové války: "Mnichovská dohoda".

"Mnichovskou dohodu" podepsaly Francie a Velká Británie, aby zabránily válce. Byl to poslední zoufalý pokus pacifisticky smýšlející Francie a Anglie obětovat část Československa, aby za každou cenu uklidnily Hitlera a zachovaly mír v Evropě. V roce 1938 byla situace v Evropě pro západní demokracie katastrofální. V Itálii byl u moci Mussolini. V Německu – Hitler. Ve Španělsku – Franco. Rakousko již neexistovalo: v důsledku anšlusu se stalo součástí Německé říše. V Portugalsku a Maďarsku byli u moci diktátoři.

Čtěte také: 

Ukrajina v plamenech: KRYMSKÁ RAPSODIE. Část II

Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část I

Ukrajina v plamenech: "BANDEROVCI": nástroj propagandy, část I

Felshtinsky: S Putinem a Lukašenkem už nelze jednat

Formálně vzato existovala smlouva mezi Francií, Československem a SSSR. V případě německého útoku na Československo měla československá vláda oficiálně požádat o vojenskou pomoc Francii a SSSR. A všechny sovětské knihy podrobně popisovaly, jak je Sovětský svaz připraven tuto pomoc poskytnout, kolik má SSSR divizí, kolik letadel a tanků je v pohotovosti... V září 1938 však o Československo nikdo nechtěl ani nebyl připraven bojovat: ani Francie, ani Anglie, ani Sovětský svaz, dokonce ani samotné Československo. Československý prezident Eduard Beneš poslal v kritické chvíli Stalinovi telegram, v němž formálně požádal Sovětský svaz o pomoc, jak bylo stanoveno ve smlouvě. Na tento telegram však Beneš nedostal odpověď včas. Sovětská vláda se zdráhala reagovat. Zanedlouho Beneš odeslal nový telegram, v němž Stalina informoval, že Československo přijalo podmínky kapitulace.

Je jasné, že sovětská vláda v té době neplánovala válku s Hitlerem kvůli Československu. Stalin vyjednal sovětskou vojenskou pomoc Československu pouze proto, aby získal souhlas Polska s překročením československých hranic. Okupace Polska obecně byla Stalinovým komplexem. Stalinův protipolský komplex se dá srovnat pouze s Hitlerovým antisemitským komplexem. Poláci si toho byli dobře vědomi a nesouhlasili s průchodem sovětských vojsk Polskem, protože jim bylo jasné, že jakmile Rudá armáda vstoupí do Polska, už ho nikdy neopustí. Naznačují to lekce z rusko-polských vztahů.

Na Poláky tlačily Francie, Anglie, Československo a Sovětský svaz, ale Poláci nesouhlasili s vpuštěním sovětských vojsk. Totéž, jen bez Československa, se bude opakovat v roce 1939, kdy sovětská vláda sjedná pakt o vzájemné pomoci v případě německé agrese. Sovětský svaz by byl opět ochoten podepsat smlouvu s Francií a Anglií, ale pod podmínkou, že Polsko bude souhlasit s průchodem sovětských vojsk přes své území.

Sovětský svaz skutečně nehraničil s Německem, Francií a Československem. Proč však Francie a Anglie, které po celá 20. léta trvaly na dodržování podmínek Versailleské smlouvy, nebyly v roce 1938 připraveny vyhlásit Hitlerovi válku kvůli požadavku nacistů, aby sudetská část Československa, obývaná z velké části etnickými Němci, připadla Německu? Proč bylo nutné souhlasit s "rozdělením" Československa? Především proto, že Anglie a Francie nebyly připraveny prezentovat se před svými voliči jako agresoři, jak bychom to řekli dnes. Kvůli sudetským Němcům, tj. etnickým Němcům žijícím v Československu, kteří chtěli být připojeni k Německu, nebyla Evropa v roce 1938 připravena zahájit druhou světovou válku. Mimochodem, ani v březnu 1939 nebyla Evropa kvůli obsazení zbývající části Československa Hitlerem připravena zahájit válku. Nemělo smysl bojovat, když se Československo samo vzdalo bez odporu.

Pokračování