Ukrajina v plamenech: KRYMSKÁ RAPSODIE. Část II
Komu patří Krym? Otázka poloostrova, který Putin anektoval v roce 2014 je nejzářivějším příkladem toho, jak účinná dokáže být proruská propaganda. Populace v zemích, na které propaganda cílí se v názoru na to, zda šlo o legitimní, nebo nelegitimní ruský expanzivní krok liší. I ti, kteří anexi odmítají, ovšem přijímají pokřivený popis historie Krymu, který šíří Kreml. Jen málokdo přitom pozná skutečnou historii. Část II.
Ukrajina v plamenech: KRYMSKÁ RAPSODIE. Část I
V červenci 1990, po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, vystoupila tato země spolu s Krymem ze SSSR a v Rusku se proti tomu neprotestovalo. Skutečnost předání Krymské oblasti pak byla potvrzena dvoustrannou rusko-ukrajinskou smlouvou z 19. listopadu 1990, kterou se strany vzdaly svých územních nároků, a byla zakotvena ve smlouvách a dohodách, podepsaných vládami Společenství nezávislých států (SNS). V únoru 1991 byla na základě referenda obnovena Krymská ASSR (v rámci Ukrajiny).
Po podpisu Bělověžských dohod o rozpuštění SSSR 8. prosince 1991 se opatrný Kravčuk pro jistotu zeptal Jelcina: "Co uděláme s Krymem?". - "Ano, vezměte to zpátky!" odpověděl Jelcin. Rusko tedy Krym darovalo Ukrajině nejméně třikrát: v roce 1954, 1990 a 1991.
Smlouvy o přátelství a spolupráci podepsané mezi Ukrajinou a Ruskem opakovaně deklarují územní celistvost Ukrajiny. Dne 1. května 1992 prokomunistický Nejvyšší sovět RSFSR přijal výnos č. 2809-1, kterým prohlásil usnesení Prezidia Nejvyššího sovětu RSFSR z 5. února 1954 "O předání Krymské oblasti z RSFSR do Ukrajinské SSR" za "neplatné od okamžiku přijetí", protože bylo přijato "v rozporu s ústavou (základním zákonem) RSFSR a legislativním postupem". Ale i tento dekret stanovil, že řešení otázky Krymu se může uskutečnit pouze prostřednictvím mezistátních jednání mezi Ruskem a Ukrajinou za účasti Krymu a na základě vůle jeho obyvatel.
Jen několik dní po rozhodnutí z 1. května se Nejvyšší sovět RSFSR obrátil na Nejvyšší sovět Ukrajiny, v němž s ohledem na problém státnosti Krymu ujistil Ukrajince o svém bratrském postoji a mírových záměrech:
"V Rusku se nyní rozšiřuje a posiluje veřejné mínění o přijetí účinných opatření na ochranu státních zájmů Ruské federace a objevují se požadavky na právní posouzení rozhodnutí souvisejících s předáním Krymu Ruskem Ukrajině. Tím, že dnes předkládáme tuto otázku na zasedání Nejvyššího sovětu Ruské federace, v žádném případě nesledujeme cíl vznášet jakékoli územní nároky vůči Ukrajině nebo bratrskému ukrajinskému lidu. Úkol je jiný – hovořit o skutečném stavu věcí v samotném Společenství národů, který je krajně nepříznivý. Upozornit veřejnost všech zemí SNS na skutečnou politiku jejich vlád, jejichž činnost často nebere v úvahu snahu všech národů žít v míru a harmonii s národy bývalého Sovětského svazu. Je v zájmu národů posílit Společenství národů všemi možnými způsoby a rozvíjet mezinárodní procesy.
Rusko je i nadále odhodláno dodržovat zásadu nedotknutelnosti hranic v rámci SNS, včetně hranic mezi Ruskou federací a Ukrajinou, a hodlá přísně dodržovat základní zásady Charty OSN, KBSE, stejně jako ustanovení Minské dohody o založení SNS a Alma-Atské deklarace.
Nejvyšší rada Ruské federace vychází z toho, že dialog o této otázce musí probíhat civilizovaným způsobem, který povede k hledání vzájemného porozumění, a nikoli ke zhoršování vztahů uvnitř Společenství a podkopávání jeho základů. V této době musí všichni, kdo ctí ideály demokracie a spravedlnosti, projevit moudrost, odpovědnost a zdrženlivost ve vztahu ke Krymu a zajistit, aby byla důsledně respektována práva všech obyvatel Krymu, včetně krymských Tatarů.
Nejvyšší rada Ruské federace se obrací na prezidenta Ukrajiny a Nejvyšší radu Ukrajiny, aby se zdrželi jakýchkoli akcí, jejichž cílem je potlačit svobodnou vůli obyvatelstva Krymu, které má v souladu s mezinárodními normami plné právo samostatně rozhodovat o svém osudu.
Jménem ruských národů Nejvyšší rada Ruska potvrzuje své přátelské city k národům bratrské Ukrajiny a vyjadřuje naději, že náš hlas bude vyslyšen a že všechny otázky rusko-ukrajinských vztahů budou řešeny mírovou cestou prostřednictvím politických jednání s cílem dosáhnout spravedlivých dohod, které budou odpovídat zájmům stran a přispějí k míru a harmonii. Nejvyšší rada doufá, že stejný přístup projeví i Ukrajina a její vyšší orgány."
Čtěte také:
Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část I
Ukrajina v plamenech: "BANDEROVCI": nástroj propagandy, část I
Felshtinsky: S Putinem a Lukašenkem už nelze jednat
5.května 1992 přijala Nejvyšší rada Krymu zákon o vyhlášení státní nezávislosti Republiky Krym – zřízení svrchovaného státu Republika Krym. Následujícího dne, 6. května, byla přijata Ústava Republiky Krym, která definovala Republiku Krym jako demokratický stát a Sevastopol jako město se zvláštním statusem a jako nedílnou součást Krymu. Dne 13. května Nejvyšší rada Ukrajiny pozastavila platnost rozhodnutí Nejvyšší rady Krymu jako odporujícího ukrajinské ústavě a 21. května Nejvyšší rada Krymu zrušila své vlastní rozhodnutí z 5. května. Otázka nezávislosti Krymu tak byla dočasně uzavřena, i když vedle Krymské ASSR začal existovat alternativní název připomínající státní suverenitu – Republika Krym.
V roce 1993 byla zavedena funkce prezidenta Republiky Krym, kterou zastával představitel proruského bloku "Rusko", který dekretem vrátil v platnost Ústavu Krymu z roku 1992. Reakce Kyjeva byla obecně negativní. V září 1994 Nejvyšší rada Ukrajiny přejmenovala Krymskou ASSR (Republiku Krym) na Autonomní republiku Krym a 17. března 1995 byl přijat ukrajinský zákon O zrušení ústavy a některých zákonů Autonomní republiky Krym, který zrušil řadu právních aktů krymských orgánů a zrušil úřad prezidenta Republiky Krym.
Nová ústava přijatá v roce 1995 zrušila instituci prezidenta, ale vyhlásila svrchovanost Krymu a dala Nejvyššímu sovětu Krymu právo přijímat zákony. V říjnu 1998 byla novou ústavou Autonomní republiky Krym krymská ústava plně kompatibilní s ukrajinskou ústavou.
V březnu 2014, po revoluci v Kyjevě a Janukovyčově útěku ze země, došlo na Krymu ke státnímu převratu. Rusko rozmístilo na poloostrově další vojáky (část vojáků již byla umístěna na ruských základnách na Krymu) a uspořádalo referendum se zbraní v ruce, v němž podle ruských představitelů 82 procent voličů podpořilo nezávislost Krymu a jeho připojení k Rusku. Podle nezávislých odborníků se však k referendu nedostavilo více než 50 procent voličů (v některých oblastech Sevastopolu to bylo až 80 procent) a pro připojení k Rusku hlasovalo nejvýše 30 procent.
Zarážející byla rychlost, s jakou se události odehrály: referendum se konalo 16. března, výsledky byly oznámeny 17. března a 18. března byly v Kremlu podepsány dokumenty o začlenění Krymu do Ruské federace. Za normální situace by to všechno nebylo možné udělat tak rychle, nehledě na to, že Rusko například neuspořádalo referendum o přijetí Krymu do Ruské federace. Je zřejmé, že scénář obsazení Krymu a jeho připojení k Rusku byl v Kremlu předem promyšlen a vypracován. Ruská vláda spěchala s přijetím Krymu do Ruské federace dříve, než se ozvaly četné protesty mezinárodního společenství a Ukrajiny.
Kreml s obsazením Krymu spěchal natolik, že předčasně odlil medaili s nápisem "Za návrat Krymu", na jejíž rubové straně bylo uvedeno datum operace: 20.02.2014-18.03.2014. 20. února byl na Ukrajině stále u moci prezident Janukovyč a právě v tento den vládní jednotky střílely do demonstrantů na kyjevském Majdanu.
60 let poté: ruský zábor Krymu
V březnu 2014 byl Krym pochopitelně jen pamlskem, který si říkal o ruskou agresi. Rusko již mělo na Krymu námořní základny a celkem více než 4600 vojenských infrastruktur, což mu umožňovalo poloostrov vojensky kontrolovat. Přítomnost obrovského množství vil a luxusních sídel v tomto nejznámějším letovisku bývalého Sovětského svazu byla pro ruské oligarchy, úředníky a armádní generály další pobídkou k jeho ovládnutí. Četná krymská sanatoria a rekreační střediska mohla být privatizována Putinovým okolím nebo předána ruské nomenklatuře.
Na území Krymu se nacházela obrovská ložiska ropy - 10 ropných polí se zásobami 47 milionů tun ropy, 27 zemně-plynových polí se zásobami 165,3 miliardy metrů krychlových a 7 plynových polí se zásobami 18,2 milionu tun dalších různých plynů.
Kromě toho bylo na černomořském šelfu 5 ložisek zemního plynu a 3 ložiska plynových směsí a na azovském šelfu 6 ložisek zemního plynu. Ukrajina odhaduje zásoby břidlicového plynu na krymském šelfu na 40 miliard dolarů. Byly zde i další nerosty: železná ruda, minerální soli, stavební materiály...
Ekonomické důvody však ustoupily před imperiálními, politickými a geopolitickými. Obsazení Krymu ruskou armádou v březnu 2014 bylo první etapou velkolepého plánu prezidenta Putina na obnovení ruského impéria. Každý seriózní strategický plán se vždy skládá z mnoha částí. Jedním z takových bloků bylo připojení Ukrajiny k Rusku. Dalším krokem byla anexe Běloruska (Bělorusko). Třetím krokem byla okupace Moldavska a nakonec ovládnutí Pobaltí. Byly tam i další části, o kterých se zatím můžeme jen dohadovat. Například o Podněstří, které není přístupné jinak než přes Ukrajinu, toho v poslední době řekli ruští představitelé poměrně hodně.
Podrobení Ukrajiny mohlo být podle původního Putinova plánu postupné nebo souběžné. Byla to jen otázka technologie a vojenských schopností: před březnem 2014 se to dalo jen těžko předvídat. Mnoho faktorů bylo nejasných: míra odporu Ukrajinců, míra rozhořčení ve světě, rozsah sankcí proti Rusku, míra připravenosti ruských vojáků zabíjet Ukrajince a míra připravenosti Ukrajinců zemřít za svou zemi.
Pro Rusko, Ukrajinu a vlastně i pro celý svět bylo nečekané, že se ukrajinská strana vzdala Krymu bez boje. V březnu 2014 nebylo hned jasné, zda je to dobře nebo špatně a jaký signál to vysílá všem stranám konfliktu: agresorovi – Rusku na jedné straně a Evropě a USA na straně druhé. Nekrvavé odstoupení Krymu však na konci dne považovali naprosto všichni za slabost Ukrajiny a za její tichý souhlas s tím, že Krym je "předpotopní ruskou zemí".
Tento signál však Putinovi posloužil špatně: ruský prezident nyní nepochyboval o tom, že se zbytek Ukrajiny vzdá bez boje. Ruská vláda okamžitě začala organizovat proruská povstání na východě Ukrajiny a požadovat referenda na regionální úrovni o připojení východoukrajinských regionů k Rusku. Předpokládalo se, že pod vlivem nepokojů na východě Ukrajiny bude Kyjev souhlasit s uspořádáním referend ve východních oblastech země a že Rusko výsledky referend uzná, pokud budou ve prospěch Ruska, nebo neuzná, pokud budou ve prospěch Ukrajiny. V obou případech by pak Rusko mohlo pod záminkou ochrany práv ruskojazyčného obyvatelstva zavést vojenské jednotky do východních oblastí Ukrajiny, jako tomu bylo dříve na Krymu. Ruský generální štáb tehdy plánoval přesunout svá vojska na jih Ukrajiny směrem k Oděse, postupovat od Krymu a východu, odříznout Ukrajinu od Černého moře, dosáhnout Podněstří a vyhlásit vznik nového státu, který dosud na mapě neexistoval: Novorossie.
Krymský poloostrov, který Rusko zabralo, je nyní využíván k budování vojenské síly ruské armády a k přeměně poloostrova v obrovskou námořní základnu, která má plně kontrolovat Azovské a Černé moře a vytvářet geopolitickou výhodu v azovsko-černomořské oblasti. Ukrajina ze své strany zablokovala Severokrymský průplav a elektrické vedení na Krym, což vyvolalo odpovídající reakci nejen krymské loutkové vlády, ale i samotné Moskvy.
Kerčský, neboli krymský most, postavený s velkou pompou a publicitou, se ukázal být pouhým reklamním projektem Kremlu. Most je především politický projekt. Ačkoli spojil ruskou pevninu s poloostrovem, nevyřešil a ani nemůže vyřešit obrovské hospodářské a sociální problémy krymského obyvatelstva, nemluvě o porušování lidských práv, zejména krymských Tatarů.
Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Independence sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí.
Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu