Ukrajina v plamenech: KRYMSKÁ RAPSODIE. Část I
Komu patří Krym? Otázka poloostrova, který Putin anektoval v roce 2014 je nejzářivějším příkladem toho, jak účinná dokáže být proruská propaganda. Populace v zemích, na které propaganda cílí se v názoru na to, zda šlo o legitimní, nebo nelegitimní ruský expanzivní krok liší. I ti, kteří anexi odmítají, ovšem přijímají pokřivený popis historie Krymu, který šíří Kreml. Jen málokdo přitom pozná skutečnou historii. Část I.
Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu
Již v listopadu 2013 se bývalé vedení Krymu postavilo za postoj ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a Azarovovy vlády a vyjádřilo "znepokojení" nad kroky opozice, které ohrožují politickou a ekonomickou stabilitu země. Pouhý den po potlačení Euromajdanu v Kyjevě, 21. listopadu, krymská Nejvyšší rada podpořila Janukovyčovo rozhodnutí pozastavit podpis asociační dohody mezi Ukrajinou a EU a vyzvala obyvatele poloostrova, aby "posílili vazby s Ruskem".
Na začátku prosince 2013 přijaly krymský parlament a krymská vláda řadu výzev k ukrajinskému vedení, aby v zemi zavedlo pořádek a výjimečný stav. 3. prosince navrhlo prezidium krymské Nejvyšší rady ukrajinskému prezidentovi a vládě, aby zvážili možnost vstupu Ukrajiny do Ruskem vedené Celní unie (EurAzE). Proruské veřejné organizace na Krymu, zejména strana Ruský blok, v jejíchž řadách působí mnoho agentů FSB, vyzvaly k vytvoření jednotek domobrany na poloostrově a zejména v Sevastopolu, které by chránily město a v případě "státního převratu" se oddělily od Ukrajiny. Takzvaná Sevastopolská koordinační rada již dříve vyzvala k vytvoření federativního státu Malorossije s politickou orientací na Rusko. Po mnoho let se v povědomí místních obyvatel vštěpovala myšlenka, že Krym je původní ruská země a že poloostrov patří Rusku právem.
Podívejme se však do historie. Za nejstarší obyvatelstvo Krymu je třeba považovat Kimmerijce, kteří osídlili severní pobřeží Černého moře v VIII.-VII. století před naším letopočtem. Po vpádu Hunů (375 př. n. l.) a pádu Bosporského království se postupně od IV. do V. století n. l. obnovila moc Římské (Byzantské) říše. V následujících staletích se Krymu zmocnili Chazaři a poté Arméni, kteří zde již ve 12.-15. století vytvořili řadu svých kolonií.
Od roku 1239 se krymské země dobyté mongolskými Tatary staly součástí Zlaté hordy a od poloviny 15. století začali Janovští válčit s křesťanským knížectvím Theodoro (nebo Gothia) složeným z krymských Gótů, Řeků a Alanů o země jižního Krymu. Ve stejné době Tataři mírumilovně soužili a obchodovali s pobřežními janovskými továrnami (janovská pevnost se nacházela v Sudaku). Ve stejném období se mnoho Adygů usadilo ve východní části Krymu.
Již v tomto historickém období představovalo obyvatelstvo Krymského poloostrova pestrou škálu národů obývajících tyto země: Kipčaky (Polovce), Góty, Řeky, Alany, Armény, a dokonce i Rusíny, kteří se usadili ve městech. O něco dříve, před porážkou chazarského kaganátu v 10. století, zde žili judští Karaimové, z nichž někteří se později spolu s Tatary přestěhovali do Litevského knížectví. Jejich potomci dnes žijí v Litvě a v Grodenské oblasti v Bělorusku.
Obyvatelé tzv. krymské jurty stále více usilovali o nezávislost na chánech Zlaté hordy, jejichž moc začala počátkem 15. století slábnout. S podporou litevského knížectví a místní krymské šlechty vznikl v roce 1441 nezávislý Krymský chanát, v jehož čele stál první chán Hadži Giray I., který vládl Krymu až do roku 1466.
Chadži Giray I. se údajně narodil v Lídě (Bělorusko), takže Bělorusové by si právem mohli nárokovat i Krym. Od roku 1478 až do roku 1774 bylo území Krymu pod kontrolou Osmanské říše, jejíž vládci přísně kontrolovali poměry v Krymském chanátu a vybírali veškeré daně. Osmané měli v Krymském chanátu své posádky a byrokratický aparát. V chanátu vládla dynastie Gireyů a moc se často předávala z jednoho příbuzného na druhého, obvykle v důsledku intrik, vražd a převratů.
Krymský chanát, který měl v rámci Osmanské říše určitou nezávislost, sloužil jako jakási nárazníková zóna mezi Tureckem a Moskvou, pravidelně podnikal ničivé nájezdy na ruská území a kradl otroky, které prodával na východních trzích s otroky. Krymští chánové, kteří si dělali nároky na řeku Volhu a Astrachaň, se dokonce odvážili zaútočit na Moskvu, kterou v roce 1571 vypálili a zajali více než 50 tisíc Rusů. Až do dob Petra Velikého (s přestávkami) Rusko platilo tribut krymským chánům, kteří byli pod protektorátem Porty.
Vláda chána Islama Giraye III (1644-1654) se shodovala s érou Bogdana Chmelnického a připojením Malé Rusi k Rusku. Chán poskytl vojenskou pomoc ukrajinskému hejtmanovi Chmelnickému ve válce za nezávislost proti Polsku. Jeho prostřednictvím hetman tajně vyjednal protektorát Osmanské říše nad Ukrajinou, který však pro Ukrajinu skončil bez úspěchu.
Za vlády Selima Giraye I. (1671-1678) bojoval Krymský chanát společně s Turky nejprve proti Polsku a poté proti Rusku. Válka s Ruskem však byla neúspěšná a po neúspěšném obléhání Chiguirinu v roce 1677 byl Selim Giray zbaven chánského trůnu a vypovězen na ostrov Rhodos. Na jeho místo byl jmenován Murad Giray I. (1678-1683), který musel pokračovat ve válce s Rusy. V roce 1678 byl Chiguirin dobyt a v roce 1684 na chánský trůn znovu usedl Selim Giray I., nejprve do roku 1691, pak v letech 1692 až 1699 a nakonec počtvrté v letech 1703-1704.
Po bitvě u Poltavy v roce 1709 byla v roce 1710 uzavřena dohoda mezi krymským chánem Devletem Girajem II., nástupcem Ivana Mazepy Pilipem Orlikem a kozáky o boji Ukrajiny za osvobození od moskevské nadvlády. Krymský chán slíbil, že usnadní oddělení levobřežní Ukrajiny od moskevského státu a její připojení k pravobřežní Ukrajině s cílem vytvořit jednotný nezávislý ukrajinský stát. Ale přestože Rusko nyní přímo ohrožovalo Krymský chanát, neúspěšné Petrovo prutské tažení v roce 1711 oddálilo nejméně o čtvrt století ruské záměry zmocnit se Krymu a přesunout se k Azovu.
Během rusko-turecké války (1735-1739), kdy byl Krymský chanát nucen bojovat na turecké straně proti Persii, toho využila ruská armáda a v roce 1736 zničila hlavní město Krymského chanátu Bachčisaraj masakrem místního obyvatelstva. O rok později ruská armáda znovu vstoupila na Krym a zpustošila ho, což se pro chanát stalo národní katastrofou. Chán Mengli Giray (1725-1730; 1736-1741) plánoval pomstu Rusku, ale jeho tažení proti Rusku v roce 1738 skončilo neúspěšně.
V roce 1968 se Krymský chanát zúčastnil války proti Rusku na straně Turecka. Hlavním cílem války pro Rusko bylo získat přístup k Černému moři. Turecko očekávalo, že získá Podolí a Volyň, rozšíří své državy v severním Černomoří a na Kavkaze, zmocní se Astrachaně a zřídí protektorát nad Polsko-litevským společenstvím. V průběhu války ruská armáda pod velením Pjotra Rumjanceva a Alexandra Suvorova porazila tureckou armádu v bitvách u Largu, Cahulu a Kozluky a středomořská flotila ruského loďstva pod velením Alexeje Orlova a Grigorije Spiridova porazila tureckou flotilu v bitvě u Chiosu a u Cesme. 21. července 1774 podepsala Osmanská říše s Ruskem smlouvu z Kučuk Kainarji, podle níž Krymský chanát formálně získal nezávislost pod protektorátem Ruska. Turecko zaplatilo Rusku příspěvek ve výši 4,5 milionu rublů a postoupilo mu severní pobřeží Černého moře spolu se dvěma důležitými přístavy. Ruské impérium nyní zahrnovalo Severní Kavkaz a Novorossii.
Na Krymu bylo málo ruských příznivců, a tak byl proruský Šagin Giray (velitel Kubáňské hordy), který byl "zvolen" na Kubáni, za pomoci ruských vojsk a Nogajů v Bachčisaraji ustanoven jako krymský chán, který se stal posledním chánem v historii Krymu. Suvorov, který v té době velel ruským vojskům na Krymu, chtěl posílit ruský vliv na Krymu a proti jejich vůli přesunul část křesťanského obyvatelstva do Azovské provincie: Řeky do Mariupolu a Armény do Nachičevanu, přičemž vybudoval tzv. dněperskou ochrannou linii proti nájezdům krymských Tatarů, která se skládala ze sedmi pevností táhnoucích se od Dněpru až k Azovskému moři.
Navzdory reformám, které Šahin Giray provedl, se Krymčané s proruským protežé, které se snažilo reorganizovat správu Krymského chanátu podle ruského vzoru, nesmířili. Dokonce i jeho bratři, nemluvě o obyčejných Krymčanech, se proti němu vzbouřili. Když se Šagin Giray ocitl na trůnu, obrátil se s žádostí o pomoc na Rusko. Kateřina Veliká vyslala knížete Potěmkina, aby potlačil povstání a připojil Krym k Rusku, což se stalo v letech 1782-1783. Kateřinin manifest vydaný v roce 1783 připojil Krymský chanát a Tamanský poloostrov k Ruské říši a Šagin Giray, který se vzdal trůnu, se usadil nejprve na Tamanu, poté ve Voroněži a Kaluze. Po emigraci do Osmanské říše v roce 1787 byl Šagin Giray vyhoštěn na ostrov Rhodos a později na příkaz tureckého sultána Abdula-Hamida I. popraven.
V roce 1791 bylo Turecko na základě Jassijského míru nuceno uznat anexi Krymu. V roce 1802 byl Krym začleněn do nově vzniklé Tauridské gubernie Ruského impéria, která zahrnovala tři pevninské kraje a pět újezdů poloostrova. Tauridská gubernie jako taková existovala až do konce občanské války v sovětském Rusku v roce 1921. Dříve, v 19. století, v důsledku krymské války (1853-1856), ztratilo Rusko právo držet flotilu v Černém moři a budovat vojenské arzenály na černomořském pobřeží, ale podařilo se mu udržet řadu krymských měst, zejména Sevastopol.
Čtěte také:
Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část I
Ukrajina v plamenech: "BANDEROVCI": nástroj propagandy, část I
Felshtinsky: S Putinem a Lukašenkem už nelze jednat
Po únorové a říjnové revoluci v roce 1917, která následovala po rozpadu Ruského impéria, nebyl Krym zpočátku součástí nově vzniklé Ukrajinské lidové republiky. Po nástupu hejtmana Skoropadského k moci na Ukrajině a okupaci Ukrajiny německými vojsky byl však Krym začleněn do ukrajinské moci a podle podmínek Brestlitevské smlouvy z roku 1918 muselo sovětské Rusko uznat Krym za ukrajinské území.
Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) jednala s Ukrajinou o Krymu, ale přítomnost německých vojsk na Ukrajině odložila sovětské plány na obsazení poloostrova na neurčito. Občanská válka, která vypukla v sovětském Rusku, vedla na Krymu k četným střídáním "bílých" a "rudých" vlád. Na Krymu byla vyhlášena Tauridská sovětská socialistická republika i Krymská sovětská socialistická republika.
Krym však vstoupil do dějin občanské války především jako poslední území držené Bílou dobrovolnickou armádou pod velením generála barona Petra Wrangela. V noci na 8. listopadu 1920 zahájil Jižní front Rudé armády pod velením M. V. Frunzeho generální útok, jehož cílem bylo obsadit Perekop a Čongar a probít se na Krym. Do ofenzívy se zapojily jednotky 1. a 2. jezdecké armády, dále 51. divize Vasilije Bluchera a armáda Nestora Machna. Generál Alexandr Kutepov, který velel obraně Krymu, nedokázal útok zadržet a rudí s velkými ztrátami prorazili na Krym.
Zbytky jednotek Bělogvardějců (ti jsou ruskými historiky označování za bílou armádu, pozn. autora překladu), asi 100 000 mužů, byly evakuovány z Krymu do Konstantinopole. Wrangelova krymská evakuace se na dlouhou dobu stala ve vojenské historii příkladem vzorné námořní evakuace armády: ve všech přístavech byl naprostý pořádek a na parníky se dostali všichni, kteří chtěli. Generál Wrangel před odjezdem z Ruska osobně obeplul na torpédoborci všechny ruské přístavy, aby se ujistil, že parníky s vojáky a uprchlíky jsou připraveny vyplout na otevřené moře.
Po obsazení Krymského poloostrova bolševici na Krymu masově zatýkali a stříleli. Podle odhadů sovětských historiků bylo od listopadu 1920 do března 1921 popraveno 52 až 56 tisíc lidí. Zahraniční historikové odhadují 60 000 až 120 000 osob.
V říjnu 1921 vznikla v rámci RSFSR autonomní Krymská sovětská socialistická republika. Na konci roku 1922 byl vyhlášen vznik Svazu sovětských socialistických republik, jehož hlavními územními celky byly RSFSR a Sovětská Ukrajina. Nicméně i po roce 1922 docházelo v RSFSR a SSSR k územním změnám. Například k Doněcké gubernii na Ukrajině patřil Taganrožský okres, který byl vrácen RSFSR až v roce 1925.
Během druhé světové války došlo na Krymu k dalším tragickým událostem. V květnu a červnu 1944 byli z Krymu násilně deportováni krymští Tataři, Arméni, Bulhaři a Řekové, kteří byli obviněni z kolaborace s německými okupanty. Po skončení druhé světové války byla zrušena autonomie Krymské sovětské socialistické republiky a téměř všechny tatarské, řecké a bulharské osady byly přejmenovány na ruské. V červnu 1946 byla Krymská oblast vytvořena jako součást RSFSR a město Sevastopol se stalo samostatným správním a hospodářským centrem.
Historie postoupení Krymu z Ruské sovětské federativní socialistické republiky Ukrajinské sovětské socialistické republice byla již dříve opředena četnými, často protichůdnými legendami. Skutečnost se ukázala být prozaičtější. Blížil se rok 1954, 300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Komunistická strana a sovětská vláda se rozhodly oslavit toto významné výročí darem Ukrajině: sesterská republika se rozhodla darovat Krym, který byl na konci občanské války v roce 1921 přidělen sovětskému Rusku. Myšlenka darovat Krym se připisuje ukrajinskému rodákovi Nikitovi Chruščovovi, který jako první tajemník Komunistické strany Ukrajiny v letech 1944-1947 promyslel tento plán, který byl realizován v předvečer jubilea. Dne 25. ledna 1954 byl na zasedání předsednictva Ústředního výboru KSSS pod vedením Georgije Malenkova protokolem č. 49 schválen návrh výnosu předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR o předání Krymské oblasti z RSFSR do Ukrajinské SSR v následujícím znění: "S ohledem na společné hospodářství, územní blízkost a úzké hospodářské a kulturní vazby mezi Krymskou oblastí a Ukrajinskou SSR Prezidium Nejvyššího sovětu RSFSR rozhoduje: převést Krymskou oblast z RSFSR do Ukrajinské SSR".