Co a komu by mohl Kiska dát a vzít
Rozhodnutí Andreje Kisku nekandidovat v dalších prezidentských volbách nepřekvapuje. Forma oznámení však prozrazuje, že krušné časy nečekají jen slovenskou vládní koalici.
Boj o prezidentské křeslo zůstane bez účasti velkého favorita Kisku. Ačkoli to zní senzačně a vyvolává otázky například v zahraničí, kde slovenskou hlavu státu berou za jednoho z posledních evropských obhájců liberální demokracie, není to překvapení.
Prezident už o uzavřeném konci svého mandátu hovořil před několika měsíci, když zjistil, že čeká přírůstek do rodiny. Ať už šlo jen o kvalitní PR, nebo skutečnou příčinu jeho rozhodnutí, svá slova naplnil.
Překvapen zůstal jen ten, kdo čekal, že jeho rozhodnutí ovlivní stupňující se spor s vládními stranami Směr a SNS, či události, které na Slovensku nastaly po vraždě novináře Jana Kuciaka.
Kiska se ujal role posledního a bohužel často i jediného politického hlasu, který chtěl a mohl s požadavky desítek tisíc protestujících lidí v ulicích něco dělat. Dlouho nutil vládní špičky k reakci na hesla, které ignorovaly. Přesto to přineslo pouze minimální výsledky.
I proto se Kiska při oznámení "nekandidatury" postavil před mikrofony v značně sebevědomém a marketingovém hávu. Na jedné straně vědomí nedostatečné sebereflexe vládních politiků, na straně druhé rostoucí a pevná důvěra nevyslechnutých davů v ulicích, ujistili prezidenta o tom, že jeho politický potenciál stále nebyl vyčerpán.
Správně vyhodnocena strategie, díky které neprozradil konkrétní kontury jeho budoucí politické aktivity, zarezonovala veřejným prostorem tak, jak si to Kiska i jeho kancelář přáli. Ať už bude trajektorie nejvýraznějšího opozita vládního Směru pokračovat přes nepřímou podporu opoziční strany, občansko-aktivistickou činnost, či přímý vstup do parlamentního souboje, už nyní je jasné, že se ve slovenské politice zase zatřese zem.
Čtěte další komentáře autora:
Privatizace státní moci pokračuje
Vláda se nechala inspirovat prvotřídním populismem
Po vzoru hegemonů a v Orbanových šlépějích
Přestože si poslanci SNS v mediálních vystoupeních s chutí kopli do končícího prezidenta a označili ho za neschopného politika, jistě si uvědomují, že jim zřejmě přibude další vráska na čele. Neustále spory Andreje Danka a jeho poslanců s prezidentskou kanceláří by se totiž v parlamentních lavicích vyostřily a Kiska by mohl přinést aktivnější mediální kampaň než v nabitém programu prezidenta stíhal.
Něco podobného platí i v případě Směru-SD Roberta Fica. Neustále řinčení zbraní ohledně volby soudců, ministerských nominací, či financování Kiskovy prezidentské kampaně sice na pár týdnů utichne, ale po oznámení konkrétní formy další aktivity Andreje Kisku budou kromě hluku pravděpodobně létat i jiskry.
Třes a pocit ticha před bouří však nechytá jen koaliční poslance. Kiskovy další kroky smějí být po dekádě klíčovým mečem, který rozsekne spleť zauzlených na místě stojících eg současných opozičních lídrů.
Z hlediska Spolu, či Progresivního Slovenska je posun Andreje Kisky blíže k parlamentní budově pouze dobrou zprávou. Ať už je bude podporovat, nebo ne, je zřejmé, že právě tyto strany budou z pohledu Kisky novým větrem, po kterém sám volá.
Naopak pro SaS s OĽaNO znamená Kiskovo rozhodnutí riziko. V prezidentském paláci pro obě strany představoval partnera. V parlamentních volbách by však šlo o nejzávažnějšího konkurenta, který naruší voličské základny obou stran. Hlasité volání Kisky po slušnosti v politice a příklonu k mezinárodním institucím navíc naráží na představy rebelujícího Igora Matoviče a autoritativního euroskeptika Richarda Sulíka. Pro druhého jmenovaného jde navíc o další komplikaci jeho mokrého snu o premiérské židli.
Tomáš Lemešani, podpořte nás nákupem v našem eshopu