Hitler vs. Putin. V čem se přepočítali 4. část

Přirovnávání Vladimira Putina k Adolfu Hitlerovi je častým rétorickým obratem komentátorů, politiků, ale také historiků. Srovnání se nabízí kvůli povaze, taktice vedení války, či šíření nenávisti a dezinformací obou diktátorů. Co je spojuje a v čem dělají podobné až stejné kroky? Část IV.

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu

Hitler se samozřejmě přepočítal. Podcenil Stalina a Sovětský svaz. Operace k vyvolání války v Evropě z Hitlerových rukou byla tak rozsáhlá, že ani největší porážky Rudé armády v létě a na podzim 1941 nedokázaly zlomit jejího ofenzivního vítězného ducha. Sovětská vojska vstoupila do Berlína a zavedla ve východní Evropě komunistický systém vlády. Stalo se tak až o čtyři roky později. Protože Stalin, stejně jako Francie a Anglie, nepotřeboval zvítězit "s malým množstvím krve", důležité bylo zvítězit "za každou cenu", sovětské ztráty ve druhé světové válce se ani nepočítaly.

V roce 2014 se svět opět ocitl na pokraji třetí světové války kvůli touze Ruska obnovit své impérium. V této souvislosti bychom měli připomenout první větu projevu Vjačeslava Molotova, komisaře zahraničních věcí Sovětského svazu, z 22. června 1941, tedy ze dne, kdy Německo napadlo SSSR:

"Dnes ve čtyři hodiny ráno, bez jakýchkoli nároků na Sovětský svaz, bez vyhlášení války, zaútočila německá vojska na naši zemi, na mnoha místech napadla naše hranice a ze svých letadel bombardovala naše města – Žitomir, Kyjev, Sevastopol, Kaunas a některá další."

Ukrajina v plamenech: Hitler vs. Putin. V čem se přepočítali? 3. část

Impéria se budují dlouho, ale rozpadají rychle. Žádné z těchto měst nepatřilo po roce 1991 Rusku. Sovětský svaz, který válku vyhrál, o tato území přišel, když se Stalinovo impérium zhroutilo. Koneckonců Stalinova politika vůči Německu a Evropě v letech 1939-1941 byla katastrofou pro samotný Sovětský svaz, který se zhroutil pod tíhou nesplnitelných imperiálních úkolů. A to je klíčová lekce z historie, kterou si Putin musí zapamatovat, když táhne svět do třetí světové války.

Německo a Japonsko, které utrpěly ve druhé světové válce drtivé porážky a byly téměř zcela zničeny ničivým spojeneckým bombardováním, získaly v pozoruhodně krátké době zpět svou hospodářskou sílu a během několika desetiletí převzaly vedoucí postavení ve světové ekonomice, a to bez pomoci tankových divizí nebo Luftwaffe, bez letadlových lodí nebo kamikadze. Aby si to však tyto země uvědomily, musely si projít lekci brutálních vojenských porážek.

Sovětská vláda nemusela čekat na drtivé porážky ve velké válce. Okupace východní Evropy, udržování režimů ve vzdálených socialistických zemích jako Kuba nebo Vietnam, válka v Afghánistánu nemohly zabránit ztrátě sovětského vlivu ve světě a zhroucení sovětského ekonomického systému, protože stejně jako v případě Německa a Japonska nebyla vojenská síla zárukou politické a ekonomické nadvlády a pouze vytvářela zdání všemocnosti velmoci. V roce 1991 se KSČ vzdala moci se stejnou lehkostí, s jakou se jí chopila v roce 1917. Sovětský politický vliv v Evropě, založený na vojenské přítomnosti a vojenské síle, skončil pro SSSR drtivou porážkou, srovnatelnou s porážkou Německa a Japonska ve druhé světové válce.

Zdálo se, že stejně jako Německo a Japonsko se Rusko z této porážky poučilo. Po desetiletí nestability v letech 1991 až 2000 se Rusko světu představilo jako přední ekonomická velmoc, jejíž sílu už neurčují tankové divize nebo počet hlavic namířených na západní Evropu a USA, ale ropa, plyn a další suroviny dodávané do celého světa. Ukázalo se, že ekonomické ovlivňování je účinnější a levnější než vojenský nátlak. Do roku 2014 se z Rusů stali bohatí turisté, kteří jsou spojováni spíše s penězi než s kalašnikovy; ne agresoři a okupanti, ale výnosní zákazníci, kupci, investoři, kteří utrácejí peníze vydělané na ruských dodávkách surovin.

Situace však nebyla pohodová. Hlavním problémem Ruska byl nedostatek demokracie jako takové. Jelcinova léta přinesla Rusku tržní ekonomiku a svobodu, ale žádné skutečně demokratické instituce, které by zajistily občanské svobody společnosti, nezávislé a neúplatné soudnictví a orgány činné v trestním řízení, které by chránily své občany. Ne bez Jelcinovy vlastní pomoci, kompromitované dvěma čečenskými válkami a korupčními skandály, se v Rusku dostal k moci bývalý důstojník KGB. Senilní Jelcin mu předal otěže moci, podobně jako senilní Hindenburg předal německé kancléřství Hitlerovi.

Jakmile se Putin dostal k moci, přestal brát v úvahu názory lidí a zbavil je možnosti vyjadřovat se k otázkám týkajícím se řízení země a zahraniční i vnitřní politiky státu. Míra odtržení voličů od kremelského vedení, jehož drtivou většinou se stali bývalí důstojníci KGB, byla nyní absolutní. Názory občanů přestaly být pro Putina důležité, protože volby byly zmanipulované a média byla zcela podřízena státu. Parlament, ruské soudy a bezpečnostní orgány na centrální i místní úrovni podléhaly výhradně Kremlu.

Ruští vůdci, vychovaní zdmi KGB, se při absolutní neodpovědnosti vůči lidu vrátili ke starým sovětským principům vojenského nátlaku. V roce 1999 vtrhla ruská armáda do Čečenska podruhé. V srpnu 2008 překročila ruská vojska státní hranici a vtrhla do Gruzie. Při invazi byla použita technika velmi podobná té Hitlerově: hájení zájmů spoluobčanů žijících mimo říši. Hitler tímto způsobem hájil práva Němců v Rakousku, Sudetech a Gdaňsku. Ruská vláda hájila práva ruských občanů v Abcházii a Jižní Osetii.

Pro Rusko to bylo poprvé od roku 1991, kdy byla ruská armáda beztrestně použita k zahraniční expanzi. Tím vznikl nebezpečný precedens, a jak se zlepšovala ekonomická situace Ruska, pokušení ruské vlády použít armádu proti slabému protivníkovi spíše rostlo, než aby mizelo. Riziko vojenské invaze pro všechny země sousedící s Ruskem se stalo realitou.

Na rozdíl od klasické vojenské intervence, které byl svět svědkem v roce 2008, kdy ruská vojska vtrhla do Gruzie, na Ukrajině ruské vedení kombinuje vojenské operace s ekonomickým tlakem. Je něco neobvyklého (a cynického), že ruská okupace Ukrajiny je spojena se současným požadavkem, aby Ukrajina platila Rusku miliardy dolarů za minulé, současné a budoucí dodávky ruského plynu do dosud neokupovaných částí Ukrajiny. Ve skutečnosti jde také o okupované části, protože ruský plyn byl dodáván na Krym, do Doněcké a Luhanské oblasti.

Je zřejmé, že za přijetí těchto absurdních pravidel hry nese velkou vinu ukrajinská vláda. Dlouho si odmítala uvědomit (a vysvětlit obyvatelstvu), že Rusko vyhlásilo Ukrajině válku, že rozhořčené nářky Kyjeva nad "zrádnými" útoky "teroristů" na ukrajinské jednotky jsou hranicí naivity, že jednání o nových podmínkách dodávek plynu jsou diverzním manévrem ruského vedení; že v blízké budoucnosti budou dodávky ruského plynu na Ukrajinu tak jako tak pod tou či onou záminkou ukončeny. V této situaci je správné postavit otázku jinak: Ukrajina musela předložit ruskému vedení účet za vojenské akce Dokud Kreml tento účet nezaplatí a dokud nebude Krym navrácen Ukrajině, je třeba považovat veškeré rozhovory o minulých dluzích Ukrajiny a budoucích platbách Rusku, včetně plateb za dodávky plynu, za předčasné.

Je dobře známo, že agresora nelze uklidnit (klasickým příkladem je mnichovská dohoda z roku 1938). Je známo, že agresi je třeba se bránit, protože jiné východisko neexistuje (dokazují to celé dějiny světa). Je známo, že "malé vítězné války" bývají obvykle velké, ne vždy vítězné a stojí velké množství lidských životů. Kdyby vládci a velitelé předem věděli, jak válka skončí, žádná válka by nezačala. Víme také, že poslední dvě největší války v dějinách lidstva - 1914 a 1939 - se po svém začátku zdaleka nenazývaly "světovými válkami". Když Hitler v březnu 1938 obsadil a anektoval Rakousko, nikdo si nemyslel, že to předznamenává druhou světovou válku. Nicméně o rok a půl později, v září 1939, začala válka, ačkoli kromě Stalina si nikdo velkou válku nepřál, dokonce ani Hitler.

Pokud je zřejmé, že agresora nelze uklidnit, je tím spíše špatné platit agresorovi daň za okupaci. Ve starověku byla dobytá kořist (vesnice, město nebo dokonce celá země) za obdržený tribut ponechána na pokoji. V současnosti dochází k projevům úcty: Putin například vzdává hold čečenskému prezidentovi Ramzanu Kadyrovovi.

Čtěte také: 

Ukrajina v plamenech: KRYMSKÁ RAPSODIE. Část I

Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část I

Ukrajina v plamenech: "BANDEROVCI": nástroj propagandy, část I

Ve dvacátém století nebyl tribut ve vztazích mezi státy běžným slovem. Existovala modernější slova: "reparace" a "příspěvky". Tyto částky však byly vítězi vyplaceny až po ukončení bojů a podepsání míru. Během války se tribut nikdy neplatil, protože kdo by se zdravým rozumem platil agresorovi peníze za pokračování války, dokud nebude podepsán mír? Je zřejmé, že takové jednání vlády napadené země hraničí s vlastizradou. Musíte uznat, že by bylo zvláštní, kdyby po anexi Sudet v září 1938 československá vláda někde v Bruselu jednala s německou vládou o tom, že zaplatí Německu za dříve nakoupené koleje, a Německo by prohlásilo, že od nynějška bude tyto koleje prodávat Československu jen na zálohu a za dvakrát vyšší cenu. Nebo kdyby Německo, které v roce 1940 obsadilo severní Francii, požadovalo po neokupované jižní Francii zaplacení kovů, které v předchozích letech prodalo Francii. Celé by to vypadalo jako naprostý nesmysl. Něco takového by nenapadlo ani Hitlera.

To, co v letech 1938-40 vypadalo jako nesmysl a Hitlera nenapadlo, se však v roce 2014 stalo skutečností, protože to napadlo Putina. Rusko, které obsadilo Krym a část východní Ukrajiny a pokračuje ve válce proti Ukrajině, zároveň požaduje, aby Ukrajina platila miliardy dolarů za dodávky plynu (který Rusko přestalo Ukrajině dodávat už dávno).

Zpočátku to vypadalo jako propagandistický tah ruské vlády, která se snaží redukovat rusko-ukrajinskou válku, jež začala eskalovat na ekonomický konflikt o plyn. K naprostému údivu však 30. května 2014 Ukrajina nečekaně zaplatila Rusku 786 milionů dolarů jako nedoplatek. Plyn na Ukrajinu poté samozřejmě dodáván nebyl. Dluh se příliš nesnížil a v podstatě nemá smysl o něm diskutovat, protože Rusko postavilo Ukrajinu na "protiúčet" a tento dluh nelze splatit, lze se jen vzdát, vzdát se veškerého "podnikání" (tj. celé Ukrajiny) a odejít, pokud se to podaří (pravděpodobně ne).

Po obdržení 786 milionů amerických dolarů Rusko pokračovalo v soustřeďování vojsk na hranicích s Ukrajinou; přesunulo tam novou techniku a další speciální jednotky GRU a FSB do oblastí východní Ukrajiny kontrolovaných proruskými "separatisty"; sestřelilo tucet vrtulníků a letadel ukrajinských ozbrojených sil; zajalo několik ukrajinských vojáků; sestřelilo malajsijské civilní letadlo, v němž nebyl ani jeden Ukrajinec... Kolik "užitečného" bylo vykonáno za pouhých 786 milionů zaplacených daní! Lidé už umírali po stovkách. Válka je válka, nedá se nic dělat.

21. července ukrajinský ministr financí Oleksandr Šlapak uvedl, že protiteroristická operace (ATO) na východě země potřebuje měsíčně 1,5 miliardy hřiven a "v rezervním fondu v tuto chvíli zbývá asi 520 milionů hřiven". 24. července upřesnil, že peníze vystačí pouze do 1. srpna. Ukrajinský parlament 22. července schválil dekret prezidenta Petra Porošenka o částečné mobilizaci. 25. července ukrajinská vláda oznámila svůj záměr zavést vojenskou daň ve výši 1,5 procenta z platu, aby mohla do konce roku financovat ATO. Náměstek ukrajinského ministra financí Volodymyr Matvijčuk uvedl: "Tímto způsobem můžeme získat asi 2,9 miliardy hřiven, které započteme do celkového rozpočtového salda.".

Upřesněme, že jedna miliarda hřiven při kurzu 11,8 hřiven za dolar je přibližně 85 milionů dolarů a 786 milionů dolarů, které Ukrajina zaplatila Rusku, je o něco více než 9 miliard hřiven. Jinými slovy, bylo možné nezavést "válečnou daň", která by pokryla pouze dvouměsíční potřeby ukrajinské operace na východě země, a nezaplatit Rusku daň ve výši 786 milionů dolarů, ale nechat těchto 9 miliard hřiven na boj s agresorem na východě. 9 miliard hřiven při nákladech 1,5 miliardy měsíčně by stačilo na půlroční čelení agresi.

Místo toho Ukrajina zaplatila Rusku 786 milionů dolarů, připravila se o peníze na obranu, ale co je horší, dala do ruského rozpočtu dalších 786 milionů dolarů na válku. Rozdíl v ukrajinsko-ruských výdajích na válku tak činil 1 miliardu 572 milionů dolarů ve prospěch Ruska. Za jaké peníze dodalo Rusko "separatistům" systém Buk k sestřelení malajsijského letadla? Právě za část z těchto 786 miliony dolarů.

24. července ukrajinský ministr energetiky a uhelného průmyslu Jurij Prodan, který přijel do Bruselu na konzultace s komisařem EU pro energetiku Guntherem Oettingerem, prohlásil, že Ukrajina je připravena obnovit jednání s Ruskem a Evropskou komisí o dodávkách plynu: "Jsme připraveni v těchto konzultacích a jednáních kdykoli pokračovat."

Rusko zároveň trvalo na tom, aby Ukrajina zaplatila své nedoplatky za dříve dodaný plyn. Podle šéfa Gazpromu Alexeje Millera činila tato částka 5 miliard 296 milionů amerických dolarů. Je snadné spočítat, jak lze s těmito penězi naložit, pokud nebudou vráceny do Ruska. Za každého mrtvého pasažéra sestřeleného malajsijského letadla by dědicové mohli dostat milion dolarů, také za každého mrtvého ukrajinského vojáka a civilistu. To je dost peněz pro 5000 obětí. Nebo bychom mohli pokračovat v protiteroristické operaci za jeden a půl miliardy hřiven měsíčně. Tyto peníze by pak stačily na tři roky bojů.

Hitler vs. Putin. V čem se přepočítali 5. část

Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, věnujte jakýkoliv dar na Číslo účtu 1027300577/5500 IBAN: CZ1455000000001027300577 BIC/SWIFT: RZBCCZPP