Dekády platná pravidla vývoje ekonomiky USA jsou prolomena. Proč?

Podle většiny relevantních a osvědčených dosavadních monetárních ekonomických teorií měla v USA přijít recese. Ale to se neděje. Mění se po dekádách ekonomické paradigma?

V rozhovoru pro CNBC v srpnu 2022 Steve H. Hanke, profesor ekonomie na Johns Hopkins University, předpověděl: „V roce 2023 budeme mít jednu obrovskou recesi.“ V dubnu 2023 zopakoval varování: „Víme, že recese je zapečená v koláči,“ řekl. Řada dalších ekonomů rovněž předpokládala recesi v roce 2023. Mýlili se.

Většina předpovědí recese byla založena na rozumném předpokladu, že americký Federální rezervní systém udělá vše, co bude nutné, aby snížil inflaci na 2% cílovou úroveň centrální banky. Během velké války Fedu proti inflaci, která začala v roce 1979, byl předseda Fedu Paul Volcker dotázán, zda by přísná peněžní politika způsobila recesi. Okamžitě odpověděl: "Ano, a čím dříve, tím lépe."

V další konverzaci v roce 1980 Volcker řekl, že nebude spokojen, „dokud neutichne poslední bzukot“, což je odkaz na zničující dopady vyšších úrokových sazeb na výstavbu domů, továren a kancelářských budov.

V roce 2022, kdy míra inflace hrozila dvouciferní úrovní, jako tomu bylo v roce 1979, pozorovatelé Fedu přirozeně předpokládali, že Fed opět zvýší úrokové sazby dostatečně vysoko, aby způsobil recesi dostatečně velkou na to, aby potlačila inflaci. K jejich překvapení Fed vytvořil měkké přistání a snížil míru inflace, aniž by způsobil recesi.

Hankeho úvaha byla dogmatičtější a zaměřovala se spíše na americkou peněžní zásobu než na úrokové sazby. Dlouho zastával názor, že kvantitativní finanční teorie poskytuje těsné spojení mezi penězi a inflací. Pokud by tedy nad zemí létaly například helikoptéry a shazovaly peníze z nebe, čímž by se peněžní zásoba zdvojnásobila, zdvojnásobily by se i ceny a život by probíhal jinak nerušeně.

Tento zjednodušený model má několik problémů. Jedním z nich je, že předpokládá, že poměr hrubého domácího produktu k peněžní zásobě je konstantní. Pokud by tento poměr byl například 5, pak by se v průměru každý dolar použil pětkrát ročně na nákup zboží a služeb domácí produkce. Neexistuje žádný důvod, proč by tento poměr měl být 5 nebo jakékoli jiné konkrétní číslo, zvláště když se peníze používají k nákupu mnoha věcí, které nejsou zahrnuty v HDP, včetně meziproduktů, dovozů, zásob a jiných finančních aktiv, spolu s nemovitostmi a dalšími existujícími reálnými aktivama.

Čtěte také:

Čína se pokouší zkrotit realitní trh. Reguluje ceny a podporuje výstavbu

Studentský dlh trápi ekonomiku USA. Jak ho chtějí řešit potenciální kandidáti na prezidenta?

Čína zažívá exodus zahraničních investic. Vyhání je politika izolace

Druhým problémem je, že neexistuje žádný jednoznačně nejlepší způsob měření hotovosti. Spolu s mnoha dalšími monetaristy Hanke upřednostňuje M2, měření, které zahrnuje hotovost, různé bankovní vklady a retailové fondy peněžního trhu. Myšlenka je taková, že M2 měří snadno dostupné finanční prostředky, které mohou lidé utratit, pokud chtějí. Slon v místnosti je, že mnoho nákupů se provádí pomocí kreditních karet a spotřebitelských a podnikatelských úvěrů. Neexistuje žádný dobrý způsob, jak měřit, do jaké míry tyto omezují výdaje.

Nicméně Hanke se často opíral o kvantitativní teorii peněz, když tvrdil, že mezi M2 a inflací existuje těsná vazba jedna ku jedné. Například v roce 2023 napsal, že „rychlost a růst reálného produktu se velmi blíží konstantní hodnotě a … míra růstu peněžní zásoby a inflace mají vztah téměř jedna ku jedné“.

Tento závěr je prokazatelně nesprávný, ale zde se autor názoru obáva Hankeho předpovědi ze srpna 2022 o „super recesi“ v roce 2023 na základě zpomalení růstu M2.

Hanke je stěží posledním monetaristou na trhu. Článek Motley Fool ze 7. ledna poznamenal, že M2 za poslední rok klesl o 2 % a varoval, že „poklesy M2 byly historicky předzvěstí hospodářského poklesu“. Ačkoli článek poznamenal, že historické epizody byly více než trochu staré (1878, 1893, 1921 a 1931-1933), přesto vydal zlověstné varování: „Všechny předchozí čtyři případy vedly k deflační depresi pro americkou ekonomiku, s výrazným nárůstem míry nezaměstnanosti."

Monetaristé rádi ukazují prstem na Fed, ale americká centrální banka přímo nekontroluje peněžní agregáty, jako je M2. Fed používá operace na volném trhu ke kontrole měnové báze – měny mimo banky plus bankovní rezervy. M2 a další peněžní agregáty jsou určovány endogenně veřejnými rozhodnutími o tom, jak alokovat své bohatství mezi věci, které jsou nebo nejsou zahrnuty v M2.

Dalším komplikujícím faktorem je, že americký dolar je oficiální měnou v několika zemích, v mnoha dalších je neoficiálním prostředkem směny a je široce držen centrálními bankami jako devizové rezervy. Téměř polovina veškeré měny v USA je nyní držena mimo Spojené státy.

Základem je, že neexistuje žádný důvod, proč by M2 měl být těsně spojen s měnovou bází. V praxi tomu tak není. Toto číslo poměru M2 k měnové bázi ukazuje, jak volné je toto spojení. Strmý pokles poměru M2 k měnové bázi v roce 2008 byl způsoben tím, že Fed napumpoval měnovou základnu, aby zabránil tomu, aby se velká recese změnila ve druhou velkou depresi, zatímco M2 se sotva pohnul. Je hluboce zavádějící nazývat M2 peněžní zásobou, jako by ji ovládal Fed.

Tyto různé úvahy neznamenají, že Fed je impotentní. Centrální bankéři jistě mohou scvrknout likviditu a zvýšit úrokové sazby, aby způsobili recesi, kdykoli budou mít pocit, že je v nejlepším americkém zájmu být nezaměstnaný. Tyto úvahy znamenají, že je pošetilé si myslet, že existuje těsná vazba mezi M2 a inflací nebo výstupem, a že je riskantní dělat předpovědi založené na chvění a kolísání v M2.

Gary N. Smith, profesor ekonomie Fletcher Jones na Pomona College, je autorem desítek výzkumných článků a 17 knih, včetně nejnovější knihy „The Power of Modern Value Investing: Beyond Indexing, Algos a Alpha“, jejímž spoluautorem je s Margaret Smith (Palgrave Macmillan, 2023).

názor Gary N. Smith, ve zjednodošeném zpracování Tomáše Lemešaniho