Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část II

Za předvoj ruské invaze na Ukrajinu se ve všeobecnosti považuje Euromajdan. Rusko se však ve skutečnosti rozhodlo k násilnému ovlivnění politického směřování Ukrajiny už během Oranžové revoluce. Oč v ní šlo a kdo byli její hlavní aktéři? Přečtěte si ukázku knihy Ukrajina v plamenech. Druhá část.

Evropská unie zasáhla do řešení politického konfliktu na Ukrajině vysláním zprostředkovatelské mise OBSE a EU do Kyjeva, společně se zástupci Ruska, Polska a Litvy, aby jednali se stávajícím ukrajinským prezidentem Kučmou a uchazeči o úřad Janukovyčem a Juščenkem. Výsledkem intenzivních jednání bylo kompromisní řešení, které spočívalo v opakování druhého kola voleb, tj. ve vypsání nového, třetího kola, ale až po konečném verdiktu Nejvyšší rady Ukrajiny, kam Juščenko podal stížnost, v níž označil za nezákonný postup volební komise, která 26. listopadu prohlásila Janukovyče za vítěze druhého kola, a hlasování anuloval jako zfalšované.

Zasedání rady bylo přenášeno televizí, takže celý proces mohla sledovat celá země. Soud odhalil významná zneužití a podvodné praktiky během voleb: podvod s absenčními hlasovacími lístky, který umožnil lidem cestovat po zemi a volit několikrát; výskyt „mrtvých duší“ ve volebních seznamech, tj. lidí, kteří již zemřeli, ale byli uvedeni jako voliči; počet hlasovacích lístků v mnoha volebních místnostech převyšoval skutečný počet voličů atd.

Ukrajina v plamenech: ORANŽOVÁ REVOLUCE, část I

Ještě před oznámením rozhodnutí rady odletěl prezident Kučma urychleně do Moskvy na konzultace s Putinem, s nímž se setkal na letišti. Putin se dostal do nepříjemné situace, když spěchal poblahopřát Janukovyčovi k vítězství, ačkoli Janukovyč ještě nevyhrál. Putin nemohl ovlivnit výsledky voleb po tom, co se stalo, a otevřeně nezasahoval do vnitřního ukrajinského konfliktu. Možná to byl právě Kučma, který přesvědčil Putina o nutnosti neutrality. Po Kučmově návratu z Moskvy, 3. prosince 2004, Nejvyšší soud poprvé v novodobé ukrajinské historii uznal, že není možné určit vítěze, a stanovil opakování voleb na 26. prosince.

Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Independence sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí. 

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu

 

Dne 7. prosince prezident Kučma přijal rozhodnutí soudu a Juščenkův požadavek, aby byl premiér Janukovyč postaven mimo službu (místo něj byl jmenován úřadujícím premiérem Mykola Azarov) a aby byla vytvořena nová ústřední volební komise, která by spočítala výsledky voleb. Na zasedání Nejvyšší rady 8. prosince byly předloženy příslušné změny platných ukrajinských zákonů o prezidentských a místních volbách a ústavy, které se staly prologem k politickým reformám, o nichž dlouho hovořila opozice. Téhož dne prezident Kučma, který byl na zasedání parlamentu přítomen, odhlasované zákony přímo podepsal. Zdálo se, že politická krize je zažehnána. Masové protesty ustaly, ale stanové městečko na náměstí Nezávislosti zůstalo.

Čtěte také:

Vzniká kniha o okolnostech války na Ukrajině. Autoři spustili sbírku na její přípravu

Extrémisté mají žně. Ruská krajní pravice je na vzestupu

V Česku expandují ruští investoři z Panama Papers

Třetí kolo prezidentských voleb na Ukrajině proběhlo pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, kterých na Ukrajinu přijelo více než 12 tisíc. Každá z politických stran měla také své pozorovatele téměř ve všech volebních místnostech v zemi. Hnací politickou silou Juščenkovy podpory byla koalice Síla lidu (v níž se spojily Juščenkův blok Naše Ukrajina a blok Julie Tymošenkové). Dohodu o podpoře Juščenka podepsala také Socialistická strana Ukrajiny. Naše Ukrajina měla asi tucet národně-demokratických stran, včetně Lidového hnutí Ukrajiny a Ukrajinské lidové strany. Hlavními aktéry politické scény Oranžové revoluce byli bezpochyby Juščenko a Tymošenková, kteří se vzájemně doplňovali.

Navzdory ojedinělým pokusům ukrajinské centrální vlády zvrátit situaci ve prospěch svého kandidáta Janukovyče se ve druhém kole mělo stát to, co se stalo: při opakování hlasování 26. prosince zvítězil Juščenko s náskokem asi 8 %. Juščenko získal téměř 52 % hlasů, Janukovyč něco přes 44 %. Podle očekávání daly střední a západní oblasti Ukrajiny své hlasy Juščenkovi, zatímco jihovýchod a Krym Janukovyčovi. Volby byly shledány za souladné s mezinárodními standardy a nedošlo při nich k žádným závažným nesrovnalostem.

Viktor Janukovyč podal k Nejvyššímu soudu Ukrajiny stížnost, podobnou té, kterou předtím podal Juščenko. 20. ledna Nejvyšší soud Janukovyčovu stížnost zamítl a volební komise zveřejnila výsledky voleb. Na Ukrajině zavládl všeobecný jásot, lidé si navzájem gratulovali k zaslouženému vítězství a považovali ho za své osobní vítězství nad autoritářstvím, byrokracií a oligarchií. Občané Ukrajiny poprvé uvěřili, že se zrodila nová demokratická Ukrajina, která by se měla vydat cestou evropské civilizace, a že stranicko-ekonomický feudalismus, který zemi ovládal, konečně skončí.

Výměna politické elity na Ukrajině a radikální změna zahraničněpolitické orientace přiměla mnohé analytiky hovořit o sérii "barevných revolucí" ve světě. Podobná spojení zněli v případě revoluce v Srbsku, kdy občané bojovali proti režimu Slobodana Miloševiče, "revoluce růží" v Gruzii, "cedrové revoluce" v Libanonu a "tulipánové revoluce" v Kyrgyzstánu. Charakteristickým rysem "barevných" revolucí bylo jejich vlastenecké a nacionalistické zabarvení, spontánnost, přehnaný revolucionářství, radikalismus až extremismus a hlavní hybnou silou všech revolucí byla mládež, zejména studenti. Všechny začaly nespokojeností s výsledky voleb, v nichž zvítězili vládnoucí kandidáti, a skončily masovými nepokoji a protesty po celé zemi, dokud protestující nezískali své příznivce.

20. ledna se Juščenko vzdal poslaneckého mandátu. Nejvyšší rada naplánovala inauguraci nového prezidenta na 23. ledna 2005. Inaugurace se zúčastnilo mnoho hlav států a vlád z blízkého i vzdáleného zahraničí. Slavnostní ceremoniál se konal v Nejvyšší radě, kde předseda volební komise vyhlásil výsledky voleb. Předseda Ústavního soudu poté oznámil, že nově zvolenému prezidentovi nic nebrání ve výkonu funkce. Poté Juščenko vystoupil na pódium a složil přísahu ukrajinskému lidu, přičemž položil ruku na ukrajinskou ústavu a na Peresopnické evangelium, na které přísahali předchozí prezidenti země. Po převzetí prezidentských pověřovacích listin a symbolů státní moci pronesl Juščenko k přítomným v sále inaugurační projev. Poté předseda parlamentu oznámil demisi vlády z důvodu volby nového prezidenta.

Poté, co se Juščenko oficiálně stal prezidentem, vydal se v doprovodu své rodiny na Majdan, kde na něj čekalo asi půl milionu lidí, kteří ho vítali potleskem vestoje a výkřiky "Juščenko, Juščenko!". Poprvé za léta nezávislosti Ukrajiny v prezidentských volbách skutečně zvítězil lid. V projevu ke svým příznivcům Juščenko řekl:

"Po "oranžové revoluci" jsme začali žít v jiném státě – v zemi, kde budou čestní novináři, soudci a úředníci. Dnes je Ukrajina známá po celém světě. Nyní už každý ví, že není jen v Evropě, ale že se nachází v jejím středu.“

Ten den navštívil mnoho míst v hlavním městě, kde na něj čekali obyčejní lidé, kteří mu i sobě z celého srdce blahopřáli k vítězství. Večer se v Lidovém domě poprvé konal na oslavu prezidentský ples. Zdálo se, jako by Ukrajina dýchala vzduch svobody. Ale byla to jen iluze.

Fenomén Julie Tymošenkové

Málokdo bude popírat, že Juščenko za svůj úspěch vděčí své nejbližší spolupracovnici Julii Tymošenkové. Politička byla nešetrně označována jako "Lady Yu", "Oranžová princezna", "Princezna oranžové revoluce"; "Johanka z Arku" či "Hraběnka Monte Christo".

Během oranžové revoluce byla Tymošenková mezi lidmi obzvláště oblíbená. S ní a Juščenkem Ukrajinci spojovali evropskou budoucnost země. Charismatická osobnost Tymošenkové, její asertivita a nebojácnost, pro které se jí dostalo další přezdívky: "Samuraj v sukni", z ní udělaly miláčka Majdanu. Když byl prezident Juščenko veřejně inaugurován na Majdanu, lidé očekávali jeho příchod a Juščenka vítali s jásotem. O něco později se v rozporu s protokolem, kterému tehdy nikdo nevěnoval pozornost, objevila královna Majdanu Tymošenková a lidé ji přivítali ještě větším jásotem. Navenek vypadala Julija skutečně jako královna. Na rozdíl od svých "spolubojovníků" bez tváře uměla vždy vypadat dobře.

Badatelé životopisu Tymošenkové si všímají jejího "fenomenalismu", vyzdvihují tu či onu její vlastnost jako političky, člověka i prostě ženy. Její fenomén možná pramení z opravdu těžkého dětství, kdy ji otec nechal s matkou samotnou. Její matka – obyčejná taxíkářka v Dněpropetrovsku – se snažila dceru vychovávat ze všech sil a dělala vše pro to, aby se dítě necítilo odstrčené. Lady Yu se od dětství učila rozhodovat sama za sebe, aby se ochránila před dotěrnými chlapci, dávala přednost fotbalu, volejbalu a stolnímu tenisu před hraním s panenkami. Na střední škole začala Julia trénovat gymnastiku.

Po absolvování školy Julia nastoupila do Dněpropetrovského báňského institutu, ale uvědomila si, že to není její povolání, vzala si zpět dokumenty a nastoupila na katedru ekonomie Dněpropetrovské státní univerzity, kterou absolvovala s vyznamenáním. V 18 letech se provdala za Oleksandra Tymošenka, jehož otec byl ve městě známým stranickým funkcionářem, a v 19 letech se jí narodila jediná dcera Evženie.

V polovině 80. let, v době vrcholící perestrojky, si Tymošenková uvědomila, že jako inženýrka ekonomie si moc peněz nevydělá, a proto se zapojila do řad sovětských družstevníků založením družstevní videopůjčovny "Terminal". S pomocí dněpropetrovského oblastního komsomolského výboru, kde byl vedoucím propagačního oddělení Sergej Tigipko, se mladé a podnikavé Julii podařilo otevřít videopůjčovny v mnoha částech města.

Mnozí tehdejší kooperanti, aby nemuseli platit daně státu, registrovali své firmy v offshorech nebo zakládali společné podniky. Kypr byl pro sovětské kolaboranty rájem. Julia se tak stala generální ředitelkou ukrajinsko-kyperské společnosti Ukrainian Petrol, která je monopolním dodavatelem ropných produktů a maziv pro zemědělsko-průmyslový sektor. Současně založila mezinárodní koncern Sial, který se zabývá těžbou přírodního kamene. Kromě toho Lady Yu získala 25% podíl v ložisku červené žuly Tokovka, jediném na světě, a v polovině 90. let spolu s V. Pinčukem vytvořila plynárenskou společnost Sodružestvo.

Největší výhodou Tymošenkové však byla její obchodní známost z roku 1995 s Pavlem Lazarenkem, mocnou postavou Dněpropetrovské oblasti, který se v roce 1997 stal ukrajinským premiérem. Blízká známost s Lazarenkem umožnila Tymošenkové stát se významným hráčem na ukrajinském trhu s plynem a vytlačit své bývalé partnery. Její společnost Ukrainian Gasoline se přerodila v ukrajinsko-britskou korporaci United Energy Systems of Ukraine. Poté, co "plynová princezna" Tymošenková vytlačila z trhu Igora Bakaje, dalšího oligarchu blízkého Kučmovi, se stala prakticky jediným dodavatelem ruského plynu na Ukrajinu.

Překlad více než 200 stránkové publikace, editace, aktualizace, či grafické práce si vyžadují náklady, které se autoři pokoušejí pokrýt crowdfunding kampani na hithit.cz. Zájemci si touto cestou mohou titul Ukrajina v plamenech předobjednat, nebo vybrat některou z dalších odměn.

Tymošenková vstoupila do strany Gromada, kterou založil Lazarenko, a byla zvolena do Nejvyšší rady. V té době její majetek (podle britských novin The Times) činil 6 miliard amerických dolarů a byla nejmocnější ženou v zemi.

Jako žena Tymošenková nikdy neztratila zájem mužů a politiků. Nikoho k sobě nepouštěla a přístup k ní byl velmi omezený. Někteří se báli jejího vlivu, jiní jejího charakteru. Zájem veřejnosti o ni jako o dámu z vyšší společnosti však nikdy neopadl. Ženy se velmi zajímaly o to, jakou kosmetiku používá, nebo jaké oblečení se jí líbí. Muži milovali, jak nádherně vždy vypadala. Mnohé to fascinovalo. Její módní návrháři a vizážisté vytvořili rozpoznatelnou podobu Tymošenkové se zlatými vlasy a copem. Obyčejní občané jí psali zamilované dopisy. Byla to však láska jiného druhu a v tom možná spočíval klíč k dalšímu jejímu fenoménu: lidové lásce.

Když se stala oligarchou, byla pro veřejnosti známá jako podnikatelka. Když se stala veřejnou figurou, byla političkou schopnou vést chytrý a nemilosrdný boj se svými protivníky. Proslula také brilantními a poutavými projevy. Na rozdíl od svých mužských kolegů byla Tymošenková otevřená, mluvila plynně a srozumitelně rusky a ukrajinsky, mluvila k masám; říkala to, co lidé chtěli slyšet. Proto jí bylo nasloucháno a byla vyslyšena.

Fenoménem Tymošenkové bylo také to, že byla chorobně ambiciózní a ješitná. Byla připravena jít přes mrtvoly a na cestě za svým cílem pošlapat mnoho lidí. Boj o moc, o nejvyšší příčky moci, o prezidentský úřad, zůstával jejím hlavním cílem a smyslem existence. Pro dosažení tohoto cíle byla ochotna dělat dočasné kompromisy i se svými nepřáteli. Na rozdíl od ostatních však byla nekompromisní, neústupná bez ohledu na úřad, který zastávala. Ani na okamžik nezapomněla, že konečným cílem je prezidentský úřad. Po další prohře v prezidentských volbách se na chvíli stáhla do ústraní, ale vždy se vrátila a znovu bojovala o nejvyšší ukrajinský úřad.