Z Bureše Babišem: Rukojmí Babiše a Mečiara
Po rozpadu Československa se stal Petrimex vážným předmětem zájmu silných mocenských skupin. Podnik zahraničního obchodu sice sídlil na Slovensku, ale měl pod sebou včleněn celý zemědělský a chemický byznys navázaných podniků z celého území Česka a Slovenska.
Důležité byly také jeho know-how a obchodní kontakty, kterými nedisponoval žádný jiný podnik z regionu. Existuje mnoho příkladů privatizantů, kteří v devadesátých letech učinili pokusy ovládnout českou a slovenskou chemii. Po přípravě pozic a politickém lobbingu, či jiných méně vybíravých praktikách, se sice k chemickým továrnám dostali, narazili však na ryze kapitalistický problém - neznalost obchodu a trhu.
V rukou nových majitelů krachovaly i ty nejlepší a nejvýznamnější výrobny v sektoru. Mohly za to nejčastěji výpadky obchodních domluv. Vznikající byznysová smetánka jednoduše neměla, kde získaný objem výroby distribuovat, či nevěděla, o co je v trhovém prostředí skutečný zájem.
Petrimex takové potíže nikdy neměl. Dekády starý monopol na obousměrnou obchodní výměnu měl jako jediný adresář s kontakty na všechny důležité zákazníky v zahraničí. Disponoval také technologiemi, návody na moderní formy distribuce a vším, o čem si mohla nově vznikající konkurence nechat jenom zdát.
Dobře si to uvědomoval Andrej Babiš, který byl po zkušenostech ze zahraničních misí vysoce motivován dostat státní byznys do vlastních rukou. Kapitalista se zkušenostmi se zkostnatělými obchodními postupy komunistických orgánů navíc dobře věděl, že byznys Petrimexu má ještě větší potenciál než ten, který vytvořili socialističtí úředníci.
Dlouholeté vedení Petrimexu, podpořené novými manažery s instinktem zabijáků, však nebylo jedinou skupinou, která pochopila význam bývalého státního podniku zahraničního obchodu. I když počátek devadesátých let na Slovensku přinesl hlavně výrazné nelegální dění, které vytvořilo jednu z nejsilnějších mafií ve střední a východní Evropě, či privatizaci oceláren, strojíren a státních finančních institucí, s odstupem času přišlo i na chemii a zemědělství.
Knihu Z Bureše Babišem pouze na našich stránkách nabízí českým čtenářům objednávku knihy s dárkem na libovolnou českou adresu. Stačí uhradit 169 CZK na účet 1027300577/6100. Do poznámky pro příjemce stačí napsat své jméno a na adresu marketing@biztweet.eu zaslat adresu, kde si knihu přejete dodat. Nebo navštivte eshop
Vůni peněz z chemického byznysu vycítila skupina dlouholetých slovenských průmyslníků, kteří předtím řídili některé ze státních podniků, avšak v pozici podřízené Petrimexu. Kolem roku 1995 se k nim přidala také parta spekulantů, která vydělává závratný kapitál ve finančních machinacích, či jak se později ukázalo, podvodech. Výsledkem byl tvrdý rozkol, ve kterém se personálie i strategie Petrimexu řešily razantními řezy.
Reagoval na to také Andrej Babiš. I když měl podle předešlého dění, kdy zakládal menší klony Agrofertu, postupně ovládající byznys státních podniků, alternativní verze byznysové kariéry podle všeho připravené, nemínil se vzdát ani samotného Petrimexu.
Když zůstal po odvolání z vedení státního podniku na vedlejší koleji, zinscenoval zamotané drama kolem údajně antedatované valné hromady Agrofertu. Zřejmě v reakci na nepřátelský postup mateřského Petrimexu vytěsnil státní podnik do úzadí a sám ve spolupráci se záhadnými investory ovládl nejen Agrofert, ale také vše, co mělo v Petrimexu cenu.
Hlavní polemiky o nároku Babiše a lidí kolem něj, činit v Agrofertu významná rozhodnutí, jako ta během klíčové valné hromady, byly postaveny na samotném mocenském boji, který se v Petrimexu v roce 1995 odehrál. Mečiarův ministr hospodářství Ján Ducký nejdřív odvolal z vedení Beátu Šolárovú (členka dozorčí rady), Juraje Vozárika (člen představenstva), Ladislava Holadu (člen dozorčí rady), Mikuláše Rakovského (člen dozorčí rady), Jozefa Mlynára (člen dozorčí rady) a Jozefa Horvátha (člen dozorčí rady).
Nahradil je managementem, který je vládě bližší. Při pozdějším prokázání některých vztahů je dnes jasné, že některá důležitá rozhodnutí vlády zejména ve věci ovládání státních podniků, privatizačních postupů, či vládních ekonomických strategií činila na Slovensku vláda pod značným korupčním vlivem (této problematice se věnuji v další kapitole).
Čtěte také:
Babišův (ne)přítel Vladimír Mečiar
Z Bureše Babišem: Elena Trenčianska
Z Bureše Babišem: Když létají třísky
I díky tomu možno vysvětlit postupné změny, které v personálním obsazení vedení Petrimexu přicházely. Členem dozorčí rady Petrimexu se u první výměny v roce 1995 stal Boris Vostrý. Právě Vostrého a lidi kolem něj označuje v pozdějších životopisech Andrej Babiš za jablko sváru, které ho ze Slovenska vyhnalo. Zlomovým momentem mělo být Vostrého ovládnutí Spolany, kdy nabrali lidé z Harvardských fondů na síle.
Vostrý, stejně jako někteří z dalších lidí úspěšných v české a slovenské privatizaci, působil za bývalého režimu jako důstojník technické správy StB. Po revoluci se pustil do nákupu velkých státních podniků a využíval nejistoty v byznysu na finančním trhu. Stal se ředitelem Harvardských fondů, které jsou dodnes synonymem ekonomické kriminality z devadesátých let.
Harvardský průmyslový holding za nejasných okolností vytuneloval peníze podílníků. Vostrý v roce 1996 uprchl do zahraničí. Dodnes se před českými policisty a Interpolem skrývá údajně v Belize.
Do Petrimexu se dostal v letech, kdy Vladimír Mečiar připustil více podnikatelů z ,,harvardů" do byznysu se státem. Právě v těchto letech začala stoupat hvězda také slovenských šéfů podvodných Harvardských fondů – Eduarda Šeba, či nechvalně známého Juraje Širokého. Bylo jasné, že souboj s takovými mocenskými skupinami nebude lehký.
To se potvrdilo také v případě slovenské chemie. Společníky Babiše nahradili v dozorčí radě také Ondrej Kresan a Jozef Futrikanič. Do představenstva se dostali Ľubomír Rybanský, Štefan Petkanič a Marián Mojžiš.
Během pár měsíců museli management firmy opustit také samotný Andrej Babiš (člen představenstva), Jozef Waller (člen dozorčí rady), Elena Trenčianska (členka představenstva) a Anton Rakický (člen představenstva).
Skupinu podnikatelů a manažerů postupně vyměnili Ľuboš Kyselo (člen dozorčí rady), Jozef Žák (člen dozorčí rady), Peter Novanský (člen dozorčí rady), Jozef Kollár (člen dozorčí rady), Slavomír Hatina (člen dozorčí rady) a Vladimír Čierny (člen představenstva).
Kromě lidí z Harvardských fondů byla pro Andreje Babiše alarmující záležitost státní nominace Slavomíra Hatiny a Jozefa Kollára.
První jmenovaný mohutně podporoval Hnutí za demokratické Slovensko a Vladimíra Mečiara. Netajil se zájmem o pomyslný trůn slovenské chemie. Chtěl zprivatizovat vše, co mělo v sektoru cenu. Jeho klíčovým byznysem se však nakonec stalo ovládnutí rafinerské společnosti Slovnaft.
Duckého role
Jozef Kollár byl šéfem Dusla Šaľa. Netajil se zájmem ovládnout Petrimex. Na rozdíl od Babiše se považoval za dlouholetého odborníka, který chce státní podnik zachovat pro zaměstnance. Vůči Andreji Babišovi choval osobní zášť. Dlouho ji utajoval. S Agrofertem už jako Babišovým podnikem dlouho obchodoval a spolupracoval. Jejich konflikt vyšel najevo až u souboje o Duslo Šaľa (problematice věnuji osobitou kapitolu).
Bylo zřejmé, že se Andrej Babiš se změnami ve strukturách v Petrimexu z roku 1995 nesmíří. Bylo však také zřejmé, že se na politické změny a souboj o Petrimex připravoval. Všechny kroky, které udělal krátce po roce 1990, najednou začaly dávat smysl.
Valnou hromadou Agrofertu, která byla sice zpochybněna, ale je pořád právně platná, ovládl podstatnou část českých aktivit slovenského státního podniku. Nepřímo si tak vzal také asi 400 milionů korun, které do české pobočky Petrimex nalil. Ani s tím se však Andrej Babiš nespokojil a jako zhrzený manažer se rozhodl na Petrimex tvrdě udeřit.
Pochopili to také jeho kolegové. Na šedesát špičkových pracovníků vedení a obchodníků přešlo po převratu v Petrimexu do Agrofertu. Vzali si s sebou také znalosti a kontakty.
Když už konečně slovenské Ministerstvo hospodářství pochopilo, co se se slovenskou chemií děje, bylo pozdě. Kromě Jozefa Kollára považoval Babiše za nepřátele také Slavomír Hatina. Pochopil totiž, že bez kontaktů, které mu z Petrimexu Babiš v tichosti vynesl, slovenskou chemii neovládne.
Osobní zášť vůči Andreji Babišovi choval od dění v roce 1995 také ministr hospodářství Ján Ducký. Ten měl za úkol rozdávat státní podniky jen lidem, které jasně určí tým kolem Vladimíra Mečiara. Za nepředvídání kroků Babiše si od tvrdého vládního vůdce jistě vyslechl své.
Sám osobně využil každou příležitost, kdy si směl do podnikatele na útěku do České republiky veřejně rýpnout. Patřil také ke kritikům pomalé a slabé reakce nového vedení Petrimexu na dění v dceřiném Agrofertu.
Ducký vedl svůj resort do roku 1998. Pak se ještě před pádem Mečiarovy vlády stihl dostat na pozici generálního ředitele Slovenského plynárenského priemyslu.
Bývalý ministr byl 11. ledna 1999 v bráně domu, kde žil, zavražděn. Za popravu čtyřmi ránami z pistole byl později odsouzen nájemný vrah ukrajinského původu, který vykonával činnost také na území České republiky. Konspirátoři tak často polemizují o tom, zda si Babiš nemohl likvidaci Duckého přát.
Pravdou však zůstává, že Ján Ducký jako ministr hospodářství v době kontroverzního mečiarismu přicházel pravidelně do kontaktu s lidmi z podsvětí. Učinil také několik závažných, nepochopitelných a nebezpečných rozhodnutí.
Jedním z nich, vypsáním takzvaných Duckého směnek, vypsal de facto bianco šeky neznámému počtu podnikatelských subjektů. Ty se objevují dodnes a slovenskou státní kasu mohou připravit o miliardy korun. Ducký byl jediný, kdo věděl komu a za jakých okolností nároky podepsal, a tak byl jeho tragický konec výhodný pro řadu věřitelů pořád živé kauzy.
Bez téměř poloviny obchodovaného objemu, ale hlavně bez kontaktů a lidí, kteří podnik tvořili a přešli do Agrofertu, směřoval Petrimex hodně brzy ke krachu. Peníze sice čerpal od státu, jeho trpělivost ovšem byla ohraničena a vyčerpána po nepřesvědčivém jednání u soudu s Agrofertem.
Start insolvence
V roce 1998 podnik začal dlouhé insolvenční řízení. I to vzbuzovalo množství otázek. Konkurzní návrh podalo původně až pět společností. Tři z těchto společností – Duslo Šaľa, česká BMH a Špedtrans však návrhy stáhly bez uvedení důvodů.
Soud vyhlásil konkurz na základě návrhů společností MG Spedition a italské Italmatch Chemicals. Soud proto zkoumal návrhy navrhovatelů MG Spedition a Italmatch Chemicals, přičemž zjistil, že navrhovatelé prokázali své pohledávky.
Petrimex podle usnesení soudu předložil seznam svých věřitelů, které však soud vrátil pro nepřesnosti adres věřitelů. Stanovisko Petrimexu uvádí, že soud vydal zmatečné usnesení bez ověření skutečností. Pohledávky věřitelů celou dobu zpochybňoval.
Podle firmy Petrimex splácel všechny své závazky do tří měsíců po datu splatnosti. Představenstvo firmy přitom v rozporu s usnesením soudu tvrdilo, že Petrimex nikdo nevyzval, aby doručil seznam věřitelů.
Hospodářské výsledky padajícího molochu za rok 1997, který roku vyhlášení konkurzu předcházel,
nebyly v době rozhodování soudu známy. Firma přitom poukazovala, že na tom není až tak špatně, když za první pololetí 1997 dosáhla zisk přes 36 milionů korun a tržby za prodej zboží přes 4 miliardy korun. I když Agrofert podniku přetáhl gro obchodních dohod, Petrimex pořád obchodoval s Babišovými soky. Jeho hlavními obchodními partnery byly Slovnaft a Duslo.
Samostatná insolvenční hra měla hodně zápletek. Šlo však pouze o rozebrání zbytků a uchování tajemství. Z byznysu Petrimexu nezůstalo zhola nic. Co po Babišově exodu zůstalo, bylo předmětem pozdějších rvaček, ve kterých v průběhu času svou silou a pozicí na trhu vítězil zase Babiš.
V prosinci 1998 vznikla společnost Treinco. Bratislavská firma během insolvenčního řízení státního podniku Petrimex získala veškerou dokumentaci z archivu bývalého podniku zahraničního obchodu. Kromě bohatých znalostí obchodních vztahů, personálních propojení, cenových politik, či dalších důležitých informací potřebných v byznysu, tak její majitelka Elena Trenčianska dostala do rukou informace, které by mohly účetními operacemi vysvětlit mnoho tajemství chemického a zemědělského byznysu z devadesátých let. Klíčové otázky tak zůstaly nezodpovězeny.
Petrimex po sobě zanechal spoustu dluhů a nedořešených vztahů, které jsou od pádu československého podniku, který vznikl v roce 1969 a přináší problémy dodnes. Kolem milénia dokonce svými dluhy ohrozil také reputaci Slovenska a fungování státní kasy. Sergej Kozlík jako ministr financí Slovenské republiky v roce 1996 podepsal mandátní smlouvu na vypořádání pohledávky Petrimexu vůči Egyptu ve výši necelých šest milionů amerických dolarů (dnes zhruba půl miliardy korun).
Petrimex pohledávku v roce 1997 prodal firmě Broadfield Finance registrované na Britských Panenských ostrovech za přibližně polovinu hodnoty. Podnik měl ovšem mandátní smlouvu, která ho neopravňovala pohledávku prodávat. Československá obchodní banka, Praha, která byla správcem egyptské pohledávky, poslala egyptské centrální bance i Broadfield Finance potvrzení, že firma má právo vymáhat peníze, Egypt ovšem obchod napadl.
V červenci 1997 se zástupci slovenského resortu financí a egyptské centrální banky dohodly na splacení dluhu. Egypt na účet Slovenska v New Yorku zaplatil šest milionů dolarů. ...
Ukázka kapitoly z publikace Z Bureše Babišem, Tomáš Lemešani