Putin se k moci dostal díky komplotu tajných služeb

Vladimir Putin se kdysi dostal k moci zásluhou lží a vražd na vlastním obyvatelstvu, celé to proběhlo v režii tajných služeb FSB. Důkazy přináší nová kniha Rusko v plamenech, jejíž spoluautor Tomáš Lemešani v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje jak brutální cynismus vládce Kremlu, tak i jeho strach. Kniha je postavená mimo jiné na svědectvích bývalého agenta FSB Alexandra Litviněnka, který byl před 16 lety na příkaz Moskvy otráven.

K spoluautorům Ruska v plamenech patří zběhlý agent FSB Litviněnko. Zemřel v pouhých 43 letech i kvůli tomu, co najdeme v knize?

Pravděpodobně ano. Samotný příběh pana Litviněnka je ve výrazném souladu s tím, o čem psal. Coby bývalý podplukovník FSB působil ve speciální jednotce proti organizovanému zločinu. Roku 1998 dostal od nadřízených rozkaz zabít miliardáře Borise Berezovského. Odmítl, dokonce šel a Berezovskému vše prozradil. Následně svolal tiskovou konferenci, na ní veřejně prohlásil, že nejvyšší generálové FSB porušují zákony. Takže ano, FSB se mu měla za co mstít. A platí to bezesporu i o svědectvích, která zaznívají v této knize.

Knihu objednáte také mailem na marketing@biztweet.eu anebo v našem eshopu na tomto linku

Která z nich jsou nejzávažnější?

Asi podezření, že za krvavými výbuchy po celém Rusku, které měly roku 1999 zhruba 300 obětí a z nichž byli obviněni čečenští teroristé, stála ve skutečnosti FSB. Mnohé vlivné postavy muselo velice nahněvat též to, když Litviněnko vyzradil způsob, jakým se ruské tajné služby transformovaly během Jelcinovy éry. Zřetelně ukázal, co všechno byly schopné udělat jen proto, aby se opět dostaly k moci. Pojmenoval například i zákulisí útoku údajných čečenských teroristů na moskevské divadlo Dubrovka v roce 2002, při jehož osvobozování zemřelo 130 rukojmí. I v případě této tragédie měl důkazy, že do věci byly zapletené ruské tajné služby.

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu klikem na tento link

Proč by to dělaly?

Kvůli manipulaci s veřejným míněním. Z důvodu nalezení společného nepřítele. Pro posílení moci Vladimira Putina. Je důležité si uvědomit, že nahoru se už pár let před Dubrovkou dostal právě s pomocí podobných útoků pod falešnou vlajkou. Zabíjet vlastní občany kvůli svému vzestupu? Nám ve střední Evropě to může přijít jak z nějaké hloupé konspirace, jenže v Rusku to funguje jinak. S pádem SSSR tam skončil dlouholetý totalitní režim, v okleštěné zemi kratičkou dobu probíhala demokratizace. Její podoba byla dost divoká, všechno to však vedlo k tomu, že jednou mohl i v Rusku existovat režim založený na dělbě moci. Žádná složka státu by si nemohla být jistá, že pokud se pustí do něčeho nelegálního, nezačne se o ní okamžitě zajímat jiná. Ruské tajné služby potřebovaly tenhle proces zastavit.

I za pomoci tak radikálního kroku, jako je útok na vlastní občany?

Ano. Pokud by se Putin vyhlásil za diktátora v demokratickém státu, mohly by se proti němu postavit ozbrojené složky, policie. Nutně tedy potřeboval totální podporu celé veřejnosti. Proto přistoupil k tak extrémnímu řešení, jako byly teroristické útoky proti obyčejným Rusům.

Bylo to z Putinovy hlavy?

Nemůžeme mluvit pouze o něm, za vším je i ředitel Putinovy kanceláře Nikolaj Patrušev. S Putinem se znají od 70. let z leningradské KGB, od začátku jsou rovnocennými partnery. To Patrušev měl podle všeho posvětit Litviněnkovu vraždu. To on je podle dalšího spoluautora naší knihy Jurije Felštinského za koncepcí transformace ruských tajných služeb. Patrušev a jeho lidi svého času zkrátka vycítili příležitost, že mohou vládnout celému státu. Myšlenka na to měla přijít v roce 1998, kdy se Putin stal ředitelem FSB. Tehdy už měl prezident Boris Jelcin velké psychické problémy, ovládal jej alkohol. Putinově klice se před volbami povedlo nastavit atmosféru tak, že se zaprvé vynoří velká nevole k předchozí privatizaci, zadruhé se podpoří poptávka po mladém a silném vůdci, zatřetí se rozšíří dojem, že tajné služby v časech SSSR nebyly zas tak špatné. 

Tahle strategie zjevně vyšla.

Trvalo dalších pět let, než se zbavili jakýchkoliv kontrolních složek. Ještě v roce 2003 se konalo slyšení v Dumě, kde se mluvilo o útocích z devětadevadesátého. Velký zájem na objasnění celé věci měl opoziční poslanec Jurij Ščekočichin, který nechal předvolat přední představitele bezpečnostních složek, politiky. Výsledek? Pan Ščekočichin ještě téhož roku záhadně zemřel. A postupně utichaly i další podobné hlasy.

Kdo třeba?

Poslanci Dumy Vladimir Golovljov a Sergej Jušenkov byli zastřeleni,smutně dopadlo i mnoho dalších nepohodlných. Zajímal jsem se svého času o advokáta Michaila Trepaškina, který u soudu obhajoval lidi, na něž byl zaměřen jeden z útoků z roku 1999, pohříchu zrovna ten zpackaný. Tihle obyčejní občané si ještě s pomocí Borise Němcova dovolili žalovat ruský stát. Jenže panu Trepaškinovi bylo vyhrožováno, někdo na něj spáchal atentát. A byť to přežil, nakonec skončil ve vězení kvůli podvržené neregistrované zbrani. Několik let tam byl držen mezi nejhoršími kriminálníky odsouzenými na doživotí. Jakmile se dostal na svobodu, už s rokem 1999 nechtěl nic mít. A takových lidských příběhů bychom našli spoustu. Nelze opomenout jak opozičního předáka Borise Němcova, tak novinářku Annu Politkovskou, která byla zavražděna pravděpodobně proto, že jí Litviněnko odevzdal již zmíněné důkazy o propojení FSB a GRU s útokem na divadlo Dubrovka.

Ví se o těch důkazech něco víc?

Litviněnko měl okopírované služební legitimace lidí, kteří při útocích v divadle vystupovali coby muslimští teroristé. Rysy jejich tváří ze záběrů z roku 2002 byly na základě biometrických shod porovnávány sofistikovanými zahraničními technologiemi s fotografiemi na průkazkách FSB a GRU. A šlo o ty samé jedince. Sama Politkovská ostatně psala o tom, že mezi útočníky v Dubrovce rozeznala dva představitele tajných služeb, kteří před tím za svého chlebodárce dokonce vystupovali v televizi. Mimo to též přišla s tím, že způsob, jakým byl proveden útok na divadlo, nebyl pro muslimské teroristické skupiny vůbec typický. Mnoho detailů nahrávalo variantě, že to bylo vykonstruované. Stejně jako při sérii výbuchů v roce 1999. Tehdy šlo o uměle vytvořený důvod, který měl ospravedlnit ruskou invazi do Čečenska.

Dá se to nějak dokázat?

V knize najdete fakta, která obstála i při dodatečném prověřování. Jejich součástí jsou například osobní výpovědi lidí, kteří výbuchy z roku 1999 buď přežili, nebo byli svědkem něčeho důležitého. Velmi vypovídající jsou i přepisy komunikace ruských úřadů včetně FSB, třeba v souvislosti s už zmíněným zpackaným útokem v Rjazani z 22. září. 

Ten se ve srovnání s ostatními vymykal, jelikož byl včas odhalen.

Obyvatel domu v Novoselovské ulici si totiž všiml podezřelých osob, které nosily do sklepa neznámé pytle. Přivolaní policisté už na místě podezřelé nezastihli, obsah pytlů nejdříve považovali za cukr, vzápětí v nich však nalezli elektronické zařízení s rozbuškou nastavenou na 5:30 ráno. A analýza potvrdila, že místo cukru mají před sebou velmi silnou trhavinu hexogen. Celé se to každopádně proměnilo ve strašné fiasko FSB. Tajné služby operaci naplánovaly strašně nekoordinovaně, obyvatelům domu bylo dokonce umožněno vypovídat do ruské televize. Před kamerami navíc mluvili i rjazaňští policisté a členové místní FSB, kteří o úmyslech moskevské centrály zjevně dopředu nic nevěděli. Rjazaňská FSB kupříkladu vypátrala telefonistku, která zaregistrovala podezřelý hovor do Moskvy. Zaznělo v něm: „Vypadněte jeden po druhém, všude jsou kontroly.“ Číslo z hlavního města bylo pro operativce snadné identifikovat. Zhrozili se: patřilo totiž jedné z kanceláří moskevské FSB. Rjazaňské FSB se ostatně podařilo dva z teroristů vypátrat. Ukázalo se, že zatčení jsou důstojníci FSB z Moskvy.

Jak dopadli?

Byli svými kolegy brzy převezeni zpět do hlavního města, kde se další vývoj vyšetřování zahalil pod nálepku „přísně tajné“. Zpětně se k tomu centrála FSB postavila velmi podivně. Nejdříve popírala, že by se vůbec cokoliv stalo. Pak si vymyslela Čečence. A v rozmezí několika dnů přispěchala s verzí, že šlo ve skutečnosti o předem připravené cvičení – byť o něm třeba ministr vnitra Rušajlo nic nevěděl, o cílených manévrech FSB nemluvil ještě 23. září ani její šéf pro styk s veřejností Zdanovič. Verze s rjazaňským cvičením byla absurdní z různých důvodů – třeba proto, že moskevští důstojníci pro akci nezvolili operační vozidlo, nýbrž ukradené auto s přelepenými poznávacími značkami.

Nebylo to Rusům podezřelé?

Tehdy asi ano. Dalších dvacet let Putinova režimu ale jejich nahlížení přemazalo. Kdokoliv, kdo o roce 1999 na veřejnosti vypovídal jinak než v kremelském tónu, byl přísně potrestán. Svádět to na Čečence bylo přitom přinejmenším podezřelé. 

Proč?

Předně – tehdejší útoky mířily na obyvatele chudých sídlišť. Co by čečenští teroristé jejich smrtí získali? A pak – Čečenci se k tomu nikdy nepřihlásili. Ano, v těch časech páchali různé útoky. Vždy se k nim však hrdě hlásili, bylo to v jejich zájmu. O útocích, které měly na svědomí 300 lidských životů, kupodivu mlčeli. Česká novinářka Petra Procházková dělala právě tehdy rozhovor s muslimským polním velitelem Chattábem, lídrem skutečných čečenských teroristů. A když se ho na zmíněné útoky začerstva zeptala, úplně ho zaskočila, vůbec nevěděl, co jí na to má odpovědět. To je přece divné. Kdyby to fakt byla jejich práce, hned by se pochlubili.

Kniha cituje spoustu různých svědectví. Utkvělo vám v paměti nějaké konkrétní?

Lidi nejvíc osloví pohled běžného obyvatele domu, do kterého někdo s hrozným cynismem umístil bombu. Jako v už zmíněné Rjazani. Představte si, jak tam Rusové žijí. Nějakých 200 kilometrů od Moskvy si vydělají tak akorát na základní potraviny, na složenky, celý život se nikam nepodívají; ke státu se chovají poslušně, o nic se nezajímají. Jenže stát, kterému věřili, se najednou pokusí vyhodit do vzduchu jejich dům. Přežili to jen díky shodě neuvěřitelně šťastných náhod. Ta arogance je prostě šílená. Tímhle to navíc neskončilo. Jakmile obyvatelé inkriminovaného domu v dalších dnech přicházeli se svými svědectvími, policie je začala perzekvovat, vyhrožovala jim. Musí být těžké žít v takovém prostředí. Člověk pak spíš porozumí klasické ruské apatii a nedůvěře vůči úplně všemu.

Stejně nechápu, že to Putinovi a spol. mohlo projít.

Putin rozehrál krutou hru. Rusové se po sérii bombových výbuchů z roku 1999 začali hodně bát. Jejich strach podporovaly všechny složky od nejvyšších až po místní – moskevský starosta například hřímal, že půjdou po každém Čečenci, který se ukáže kolem hlavního města. Víte, kolik jich tam tenkrát žilo? Kolem 500 tisíc! Vznikla strašná panika. Po první čečenské válce podporovalo jakýkoliv vojenský zásah patnáct procent obyvatel. Po bombových útocích z roku 1999 už to dělalo 95 procent. Dnes je to vlastně stejné. Putinova popularita šla po začátku invaze na Ukrajinu hodně nahoru. 

Dají se tedy události z roku 1999 vzít jako jistá pomůcka k tomu, abychom lépe porozuměli současným hrůzám na Ukrajině?

Bohužel ano. Zaměřte se na druhou čečenskou válku. Na způsob, jakým tehdy komunikovaly ruské autority. Jak vypadal ruský vojenský postup. To je jak přes kopírák. Dělali to v Čečensku, Gruzii, Moldávii, dělají to teď na Ukrajině. V Čečensku podle oficiální verze nejdřív operovali jen policisté. Hm, akorát že jich bylo dvacet tisíc. Pak se tvrdilo, že tam posílali jen specialisty z OMON. No, ani to nebyla tak úplně pravda, ve skutečnosti šlo o mladé kluky z Kavkazu, kteří mysleli, že jedou na cvičení. Teď je to stejné. Rusové se i tenkrát zaměřili na civilní oblasti, zbourali cokoliv, co bylo čečensky specifické; každou možnou historickou památku. Vybombardovali Groznyj, kde přišlo půl milionu lidí o střechu nad hlavou. Zemřelo až 300 tisíc lidí. Kreml s tím neměl problém tenkrát, nevadí mu to ani teď. Přitom Čečensko bylo pro ruskou armádu taky velkou katastrofou, ztratili tam 50-70 tisíc vojáků. Na Ukrajině to u nich teď dělá zhruba 40 tisíc.

Co s tím? Doufat, že Putin brzy padne?

Pozor, tenhle systém neleží pouze na jednom člověku. Ani na dvou, počítáme-li i Patruševa. V Rusku budou stovky, ba tisíce jedinců v řízení různých struktur, kterým současná situace vyhovuje. Kteří vlastně životně potřebují, aby to stejně fungovalo i nadále.

Proto Rusku nepomůže, ani kdyby se Putinovi něco stalo?

Ne. Připusťme si, že ruskému světu už absolutně nerozumíme. Tomu, jak vypadal v 90. letech, se nenávratně vzdálil. Tehdy byl sice jeho symbolem směšně opilý Jelcin, objektivní snaha o napodobování demokratizačních procesů z jiných států však byla přece jen patrná. Dnes je to jiné. Odstranila se jakákoliv opozice. Společnost si už ani neuvědomuje, v čem žije. Libuje si ve svém vakuu. Věří všemu, co se jí poví. Nevím o nikom, kdo by tuhle jejich víru nahlodal. Bez Putina by možná nebyla současná ruská paranoia. Ani sklon k extrémnímu řešení mnohých problémů. Je možné, že bez něj by přestali vraždit v cizích zemích. Že by se sklon k demokratizačním procesům snažili alespoň předstírat. Přesto nepatřím k lidem, kteří si myslí, že by se Rusko rázem změnilo k lepšímu, pokud by byl na Putina spáchán úspěšný atentát.

Jaký je to podle vás člověk?

Cílevědomý a zakomplexovaný.

Zakomplexovaný?

Určitě. Paranoia a přehnaná řešení problémů jsou odrazem toho, že se musí extrémně bát. Stále. A každého. Vraždit lidi na územích cizích států, kde jeho tajné služby nemají žádnou pravomoc? S vědomím, že to vyvolá celosvětové pobouření? Musí být paranoidní způsobem, jaký se dá těžko představit. Proč chtěl zabít Skripala? Musí se strašně bát toho, co lidé jako on vědí. Zároveň to pravděpodobně znamená, že má na svědomí i věci, o kterých dosud nevíme. A které budou ještě horší, než co jsme o něm kdy slyšeli.

Celý rozhovor čtěte na cnn.iprima.cz