Rusko v plamenech: Sovětské tajné služby to nikdy nevzdaly. Jak se po pádu SSSR transformovaly?

Tajné služby jako FSB a GRU jsou přirozeným následovníkem KGB, která vyvolávala strach. Vedení těchto tajných služeb to nikdy nevzdalo. Dostalo se do Kremlu, ovládlo Rusko a rozpoutalo kolem sebe peklo. Jak se změnila struktura ruských tajných služeb po pádu SSSR? Ukázka připravované knihy Rusko v plamenech.

Nezavrhli jsme naši minulost. Řekli jsme upřímně: „Historie Lubjanky ve dvacátém století je naší historií…“ N. P. Patrušev, ředitel FSB.

Z rozhovoru v Komsomolské pravdě ze dne 20. 12. 2000

Rodokmen Federální bezpečnostní služby Ruské federace (FSB) téměř nevyžaduje žádný komentář. 

Od nejranějších let sovětské moci byla represivním orgánem zřízeným Komunistickou stranou bez soucitu a milosrdenství. Činnosti jednotlivců pracujících v jejích odděleních se nikdy neřídily hodnotami a zásadami lidského společenství.

Počínaje revolucí v roce 1917 tajná policie sovětského Ruska fungovala jako mechanismus pro útisk milionů lidí bezchybně; ve skutečnosti tyto struktury nikdy nevzaly do rukou žádné jiné záležitosti, protože vláda pro ně nikdy nestanovila žádnou jinou politickou ani praktickou agendu, a to ani během nejsvobodnějších období. Žádná jiná civilizovaná země nikdy neměla nic, co by se mohlo srovnávat s bezpečnostními agenturami sovětského státu. Nikdy, s výjimkou případu gestapa nacistického Německa, nikdy jiná tajná policie neměla vlastní operační a vyšetřovací divize nebo záchytná střediska, jako je vězení pro zadržené v Lefortově.

Srpnové události 1991 – kdy stoupající vlna veřejného hněvu doslova smetla komunistický systém – velmi jasně ukázaly, že liberalizace ruských politických struktur musí nevyhnutelně vyústit v oslabení, možná dokonce zákaz Výboru pro státní bezpečnost (KGB). Panika, která vládla mezi vůdci donucovacích orgánů státu v tomto období, se projevovala v často nepochopitelných případech, kdy byly staré speciální služby rozpouštěny a nahrazovány novými. Již v květnu 1991 byl paralelně zřízen Výbor státní bezpečnosti Ruské republiky s předsedou V. V. Ivaněnkem podle protokolu podepsaného ruským prezidentem Borisem Jelcinem a předsedou KGB V.A. Krjučkovem. 26. listopadu byla stará struktura proměněna na Federální bezpečnostní agenturu (AFB). Jen o týden později, v prosinci, Michail Gorbačov podepsal dekret „O reorganizaci agentur státní bezpečnosti“. Podle tohoto zákona byla na základě starého zákona zřízena nová Meziresortní bezpečnostní služba (MSB), která de facto nahrazovala nově zakázanou KGB.

Vypadalo to, jako kdyby vznikla nějaká vícehlavá hydra, organizace KGB se totiž rozdělila na čtyři nové struktury. První (ústřední) správa KGB (která se zabývala externím zpravodajstvím) byla zřízena pod hlavičkou Ústřední zpravodajská služba, později přejmenovaná na Vnější zpravodajskou službu – šlo tedy o rozvědku (SVR). 

Osmá a šestnáctá správa (Spojení a šifrovací služba, Radioodposlech a elektronická rozvědka) byly transformovány na Výbor pro vládní komunikace (budoucí Federální agentura pro vládní komunikaci a informace – FAPSI). Ze služby pohraniční stráže se stala Federální pohraniční služba. Ze staré deváté správy KGB (vládní ochranka) se stalo oddělení osobní stráže úřadu prezidenta Ruska. 

Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu klikem na tento link

Ze staré patnácté správy (Ochrana vládních objektů) se stala vládní bezpečnostní a ochranná služba. Tyto poslední dvě struktury se později staly prezidentskou bezpečnostní službou (SBP) a Federální službou tělesné stráže (FSO). Ze staré patnácté správy byla také oddělena další super tajná speciální služba: Prezidentské ústřední oddělení pro speciální programy.

24. ledna 1992 Jelcin podepsal dekret povolující vytvoření nového ministerstva bezpečnosti (MB) na základech AFB a FSB. Ve stejnou dobu se objevilo ministerstvo bezpečnosti a vnitřních věcí, které však existovalo jen krátkou dobu, než bylo rozpuštěno. 

V prosinci 1993 bylo MB přejmenováno na Federální kontrarozvědku (FSK) a  v dubnu Jelcin podepsal dekret „O zřízení Federální bezpečnostní služby  v Ruské federaci“, kterým byla transformována na dnes dobře známou FSB.

Tato dlouhá sekvence restrukturalizace a přejmenovávání měla chránit organizační strukturu státních bezpečnostních složek, byť v decentralizované podobě, před útoky demokratů a spolu se starou strukturou zachovat personál, archivy a tajné agenty.

Velmi důležitou roli při záchraně mašinerie hráli Jevgenij Savostianov (v Moskvě) a Sergej Stěpašin (v Leningradu), oba měli pověst demokratů, jmenovaných za účelem reformy. Ve skutečnosti však byli Savostianov i Stěpašin nejprve infiltrováni do demokratického hnutí státními bezpečnostními agenturami a až později jmenováni do vedoucích pozic v nových tajných službách, aby se zabránilo destrukci KGB. I přesto s přibývajícími roky mnoho lidí z KGB – MB -FSK - FSB přeběhlo k práci na plný úvazek či na volné noze do byznysu, nebo politiky. 

Savostianovovi a Stěpašinovi se podařilo zachovat celkovou páteřní strukturu. Navíc byli dříve pod politickou kontrolou komunistické strany, což do určité míry sloužilo jako brzda činnosti zvláštních agentur, protože bez souhlasu politbyra nebyly možné žádné významné operace. Po roce 1991 MB – FSK – FSB začaly v Rusku působit naprosto nezávisle a zcela nekontrolovaně, kromě kontroly, kterou složky samotné vykonávaly nad svými vlastními agenty. Tato všudypřítomná dravá struktura byla nyní neomezena ideologií ani zákonem.

Po období evidentního zmatku vyplývajícího ze srpnových událostí a mylného očekávání, že agenti budou vystaveni stejnému ostrakismu jako komunistická strana, si tajné služby uvědomily, že tato nová doba, bez komunistické ideologie a strany, jim nabízela určité výhody. Bývalá KGB dokázala své obrovské personální zdroje (oficiální i neoficiální) umístit do prakticky všech oblastí společnosti v celém rozsáhlém ruském státě.

Někdejší prominentní muži se tak postupně začali objevovat na nejvyšších úrovních moci, často nepozorováni bez povšimnutí: první z nich působili jako tajní agenti, ale později vrstvami moci prorůstali také úředníci. Od prvních dnů srpnových událostí stál Jelcinovi za zády muž jménem Alexandr Koržakov, bývalý bodyguard předsedy a generálního tajemníka komunistické strany Jurije Andropova. Plukovník ve výslužbě Bogomazov vedl bezpečnostní službu skupiny MIKOM GROUP a viceprezidentem finanční a průmyslové skupiny byl N. Nikolajev, dvacetiletý muž, který kdysi pracoval pod Koržakovem.

Filipp Bobkov, čtyřhvězdičkový generál a první místopředseda SSSR, který byl  v sovětských dobách dlouholetým šéfem takzvané „páté linie“ KGB (politické vyšetřování, 5. správa – Ochrana ústavního pořádku – otázky ideologie a disentu, pozn. překl.), našel práci u obchodního magnáta Vladimira Gusinskeho. „Pátá linie“ řadila mezi své největší úspěchy vyhoštění Alexandra Solženicyna a Vladimira Bukovského ze země a také mnohaleté zatýkání a zadržování v pracovních táborech těch, kteří si mysleli a říkali, co považují za správné, a nikoli, co jim nařídila strana. Blízko Anatolije Sobčaka, starosty města Leningrad (Petrohrad) a významného vůdce reformního hnutí v Rusku, stál muž z KGB Vladimir Putin. Podle Sobčakových vlastních slov „KGB ovládala Petrohrad“.

Jak to celé vzniklo, podrobně popsal vedoucí Italského institutu mezinárodní politiky a ekonomiky Marco Giaconi, který učí v Curychu. „Pokusy, které provedla organizace KGB s cílem získat kontrolu nad finančními aktivitami různých společností, se vždy řídí stejným scénářem.“ První fáze začíná, když se gangsteři pokoušejí vybírat od podnikatelů peníze „za ochranu“ nebo si uzurpovat práva, která jim nejsou vlastní. Poté do firmy dorazí agenti speciálních agentur, aby jim poskytli pomoc při řešení jejich problémů. Od té chvíle firma navždy ztrácí nezávislost. Společnost chycená v síti má problém získat úvěr nebo může dokonce utrpět velké finanční neúspěchy. Následně jí mohou být uděleny licence pro obchodování v tak odlišných odvětvích, jako je hliník, zinek, potravinářský průmysl, celulóza a dřevo. Ty nabízejí silný stimul pro rozvoj firmy. Toto je fáze, ve které je infiltrována bývalými agenty a také se pro KGB stává novým zdrojem příjmů.“

Navzdory tomu, že byly podniky mezi lety 1991–1996 násilně drancovány donucovacími státními strukturami (které jednaly jak otevřeně, tak i prostřednictvím organizovaných zločineckých skupin pod úplnou kontrolou tajných služeb), se ruskému podnikání podařilo rozvinout se do nezávislé politické síly, která v žádném případě nebyla vždy plně pod kontrolou. 

V roce 1993, kdy byl v komunistickém parlamentu zničen Jelcin, který usiloval o zastavení liberální reformy v Rusku, vedoucí bývalí pohlaváři tajných služeb přešli do čela státu a rozhodli se destabilizovat a kompromitovat Jelcinův režim a jeho reformy záměrným zhoršováním kriminální situace v Rusku a vyvoláváním národních konfliktů, především na severním Kavkaze, v nejslabším článku mnohonárodního ruského státu.

Současně byla v hromadných sdělovacích prostředcích zahájena energická kampaň na podporu sdělení, že zbídačení široké veřejnosti a nárůst trestné a nacionalistické činnosti jsou důsledky politické demokratizace a jediným způsobem, jak se takovým excesům vyhnout, bylo odmítnout demokratické reformy se západními modely a následovat vlastní, ruskou cestu rozvoje, která by měla být založena na veřejném pořádku a obecné prosperitě. To, co tato propaganda skutečně hlásala, byla diktatura podobná standardnímu nacistickému modelu. 

Ze všech diktátorů, velkých i malých, osvícených i krvelačných, byl ten, který byl nakonec zvolen jako vzor, nejosobitější a nejméně krvelačný. Chilský generál Augusto Pinochet. Z nějakého důvodu se věřilo, že pokud se v Rusku objeví diktatura, nebude horší než ta Pinochetova v Chile. Historická zkušenost však ukazuje, že Rusko vždy volí tu nejhorší ze všech možných variant.

Státní bezpečnostní služby až do roku 1996 bojovaly proti demokratickým reformátorům, protože v demokracii spatřovaly nejvážnější hrozbu ideologie, která požadovala okamžité provedení radikálních, prozápadně orientovaných ekonomických a politických reforem, založených na principech ekonomiky volného trhu a politické a ekonomické integrace Ruska do společenství civilizovaných národů. 

Po vítězství Jelcina v prezidentských volbách, kdy ruský velký byznys poprvé ukázal svou politickou sílu tím, že odmítl povolit zrušení demokratických voleb a zavedení výjimečného stavu (požadavky kladené pro-diktátorskou frakcí reprezentovanou Koržakovem, a Barsukovem) a co je nejdůležitější, byl schopen zajistit vítězství svého vlastního kandidáta. Státní bezpečnostní služby našly svůj nový cíl – ruské obchodní elity. Jelcinovo vítězství v průzkumech veřejného mínění z roku 1996 následovaly na první pohled nevysvětlitelné propagandistické kampaně zaměřené na očernění pověsti předních ruských podnikatelů. V čele těchto kampaní stálo několik známých tváří z agentur. Ruština získala nový termín „oligarcha“, i když bylo zcela zřejmé, že ani ten nejbohatší muž v Rusku nebyl žádným oligarchou v doslovném významu tohoto slova, protože postrádal základní složku oligarchie – moc. Skutečná moc zůstala stejně, jako dříve, v rukou tajných služeb.

Postupně, za pomoci novinářů, kteří byli agenty, agentů a celé armády bezohledných pisatelů toužících po snadném, senzačním materiálu, byla skupina „oligarchů“ v ruském podnikání prohlášena za zloděje, podvodníky, a dokonce i vrahy. Mezitím skuteční zločinci, kteří získali skutečnou oligarchickou moc a cpali si do kapes miliardy, které nikdy neprošly žádnými účty, seděli za svými manažerskými stoly v agenturách FSB, SBP, FSO, SVR, GRU, MO, MVD a dalších. 

Byli to právě tito lidé, kteří byli skutečnými oligarchy, šedými kardinály a stínovými manažery ruského obchodu a politiky země.

Drželi v rukou skutečnou moc, neomezenou a nekontrolovanou. Za bezpečnou ochranou svých průkazů byli skutečně nedotknutelní. Pravidelně zneužívali své oficiální pozice, přijímali úplatky a kradli, hromadili nekalými způsoby získaný kapitál a zapojovali své podřízené do kriminální činnosti.

Tato kniha se pokouší demonstrovat, že nejzásadnější problémy moderního Ruska nevyplývají z radikálních reforem liberálního období Jelcinova působení ve funkci prezidenta, ale z otevřeného nebo tajného odporu, který těmto reformám vyhlásily ruské tajné služby. Byly to právě ony, které rozpoutaly první a druhou čečenskou válku, aby odvrátily Rusko od cesty demokracie a nasměrovaly ho k diktatuře, militarismu a šovinismu. Byly to právě ony, které zorganizovaly sérii brutálních teroristických útoků v Moskvě a dalších ruských městech v rámci svých operací, které měly vytvořit podmínky pro první a druhou čečenskou válku.

Výbuchy v září 1999, zejména teroristický útok, který byl v září zmařen v Rjazani, jsou ústředním tématem této knihy. Tyto exploze nabízejí nejjasnější nit pro sledování taktiky a strategie ruských orgánů státní bezpečnosti, jejichž konečným cílem je absolutní moc.