Z Bureše Babišem: Pot a krev kolem Unipetrolu

Andrej Babiš a Agrofert mají za sebou hodně nelehkých bitev. Budování tak mocného impéria, jaké známe v Babišově případě, dnes s sebou nenese jen shánění kapitálu, znalost prostředí a dobré známosti s mocnými lidmi. Vyžaduje také dny, týdny, měsíce a roky přemýšlení, taktizování a konstruování obchodních postupů a praktik.

V případě Agrofertu to potvrdila zejména letitá snaha ovládnout státní petrochemický gigant Unipetrol. Navzdory nejrůznějším kličkám, šikovným tahům a budování dobré pozice se Babišovi moloch ovládnout nepovedlo. Naopak zanechalo na jeho kariéře černou skvrnu plnou podezření z praktik balancujících na hraně zákonů.

O Unipetrol měl Andrej Babiš zájem dlouhá léta. K viditelnému útoku se ovšem odhodlal až v roce 1998. Po tom, co se v červenci dostala do vlády garnitura Miloše Zemana s ministrem financí Ivo Svobodou a ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem, se Andrej Babiš začal zajímat o to, co bude s Unipetrolem dále a to už také veřejně. Přes média odkazoval, že Unipetrol potřebuje soukromý kapitál, který by podniku rád zajistil. A rozhodl se kroužit také kolem personálního obsazení vedení státního podniku.

Vládní politici nijak netajili, že jim Andrej Babiš připadá sympatický. Zdůvodňovali to tím, že pokud má být Unipetrol privatizován, bude dobře, když skončí v rukou domácí firmy.

Jakýsi polopřímý prodej Unipetrolu začal personální změnou. Další zájemci o Unipetrol dostali pořádnou facku, když se v roce 1999 dozvěděli, že ministři Grégr a Svoboda našli shodu na jménu nového generálního ředitele Unipetrolu.

Stal se jím Pavel Švarc. Nešlo o žádného nestranného manažera, ale dlouholetého podnikatelského spolupracovníka Andreje Babiše. Před působením v Unipetrolu byl generálním ředitelem Pražské cukerní společnosti a v roce 1997 zasedl na ředitelskou židli Lovochemie.

 

Andrej Babiš souběžně s personálním průnikem do Unipetrolu ovládl kvalitní aktiva Chemapolu. Šlo o chemičku, kterou na počátku devadesátých let privatizoval kontroverzní podnikatel Václav Junek. Špatným hospodařením ovšem firmu přivedl do hluboké ztráty. Zatímco dluhy zbankrotované firmy nebyly nikdy umořeny, zdravou část podniku stát prodal Babišovi.

V případě Unipetrolu se dlouho polemizovalo o tom, za jakých podmínek a jakým způsobem se bude podnik do soukromých rukou prodávat. Nakonec se rozhodlo o mezinárodní privatizační soutěži o 63 procent akcií podniku. Hlavním kritériem pro výběr vítěze měla být cena.

I proto privatizační komise po ukončení soutěže v prosinci 2001 doporučila vládě vybrat za nového většinového majitele podniku britskou firmu Rotch Energy, která za majoritní balík nabídla 444 milionů eur, tedy asi 14,5 miliardy korun (dnešní hodnota by byla vyšší).

Na všeobecné překvapení ovšem kabinet Miloše Zemana rozhodl, že kontrolu nad podnikem prodá Agrofertu, který nabídl 361 milionů eur, tedy v tehdejší hodnotě asi 11,7 miliardy korun. Krok se setkal s kritikou konkurentů, politické konkurence i médií.

Privatizační komise při nabídce Agrofertu varovala mimo jiné před tím, že není jisté, zda podnik zvládne tak velké sousto a najde dostatek hotovosti na zaplacení kupní částky státu tak, aby mu zůstaly další prostředky na rozvoj podnikání Unipetrolu.

Na kritiku politici reagovali argumentem, že se rozhodli podnik neprodávat do rukou subjektu z ciziny. Kromě domácího původu Agrofertu měl Andrej Babiš poskytnout dostatečné záruky, že kapitál na privatizaci sežene. Trval na tom i měsíce po tom, co si vysoutěžený podnik nedokázal převzít.

Onou zárukou dostatečné kapitalizace měla být dohoda se zahraničním investorem – švýcarskou společností Ameropa. Ta měla podle vyhlášení Agrofertu z listopadu 2001 ovládnout většinový balík akcií holdingu a poskytnout mu potřebnou finanční injekci. Do Andreje Babiše se záhy kriticky opřela média. Měsíc po měsíci totiž sledovala, že většinovým majitelem podle obchodního rejstříku zůstává další záhadná švýcarská společnost O.F.I.

Babiš ovšem trval na své verzi a sliboval za Unipetrol zaplatit penězi od nového investora. Po čase na to dokonce reagovala samotná společnost Ameropa, která po obléhání českými novináři vydala prohlášení, že většinu v Agrofertu nikdy nedržela a ani se k tomu nechystá.

Na to už musel odpovědět také Andrej Babiš. ,,V listopadu roku 2001 jsme na základě zprávy firmy O.F.I. informovali veřejnost, že majoritním akcionářem firmy Agrofert se stala společnost Ameropa. K dokončení transakce však nedošlo, o čemž jsme byli informováni až koncem roku 2001," uvedl v tiskovém prohlášení.

Ameropa podle jeho tvrzení vlastnila původně 5 procent akcií Agrofertu, přičemž podle údajné zprávy O.F.I., kterou argumentoval Agrofert, měla společnost získat další, a to až poloviční balíček Babišova holdingu.

,,Nakonec se Ameropa rozhodla nakoupit jenom 40 procent akcií společnosti Agrofert, a nyní tedy drží celkem 45 procent akcií," vysvětlil svá dřívější tvrzení v prohlášení médiím Babiš.

Po nástupu nové vlády Vladimíra Špidly ovšem Agrofert přiznal, že na Unipetrol peníze nemá a stát v roce 2002 privatizační dohodu zrušil. „Po povodních v roce 2002, po chlorovém skandálu ve Spolaně a vývoji hospodaření Chemopetrolu jsem se lekl a volil jsem menší zlo, takzvanou veřejnou ostudu, že jsem privatizaci nedokončil. Bál jsem se, že bych následně zkrachoval jako Chemapol, který zde zanechal 16 miliard korun dluhů. Druhou stranu smlouvy, kterou jsem uzavřel se státem, stát nebyl schopen naplnit, ale já raději mlčel, protože jsem věděl, že pokud budu kopat, ve druhém kole privatizace nemám šanci uspět (pan Rusnok o tom ví své),“ typicky tajemně záhy v náznacích vysvětloval neúspěšnou koupi Andrej Babiš.

Pro podnikatele vznikl problém, se kterým nepočítal. Dobré vztahy se Zemanovou garniturou nedokázal navzdory vstřícnosti na sklonku jejího funkčního období využít. Špidlova vláda měla na postech ministra financí a ministra průmyslu a obchodu Bohuslava Sobotku a Jiřího Rusnoka. Po blamáži z předešlého kola privatizace navíc bylo jasné, že si stát dá na finanční krytí prodeje záležet mnohem víc než v minulosti.

V listopadu 2002 padlo rozhodnutí o vyhlášení nového kola privatizace. To začalo v lednu 2003 a bylo uzavřené až v lednu 2004.

Požadavky na nabídku v privatizaci se týkaly schopnosti účastníků financovat transakci a splnit finanční závazek k jejímu uzavření, čímž přímo v usnesení vlády kabinet reagoval na předchozí fiasko.

Česká vláda v druhém kole opět zvolila místo rozdělení, restrukturalizace nebo prodeje skupiny Unipetrol po částech přímý prodej svého majetkového podílu a vybraných pohledávek za společnostmi Unipetrolu strategickému partnerovi ve veřejném nabídkovém řízení.

Zájem o firmu, která ve srovnání s obdobím před rokem 2000 posílila a představovala ještě lukrativnější obchodní artikl. Potvrdil to také zájem o podnik v soutěži.

V lednu 2004 podalo v privatizační soutěži předběžnou nabídku sedm společností nebo konsorcií. Z nabídek byly z různých důvodů vyřazeny nabídky finančníků z Penta Finance, ruského Tatněftu a kazašské společnosti KazMunaiGas, která sice nabídla nejvyšší cenu v rozmezí 9-16 miliard korun, ale stát argumentoval možnou hrozbou, kterou by mohlo vlastnictví tak významné společnosti jako je Unipetrol, firmou patřící kazašské vládě, představovat.

Agrofert věděl, že mu v nové privatizaci neprojde slib, že podnik odkoupí sám vlastními silami. Pokoušel se proto najít partnera, který by mu s finanční zárukou pomohl. Po delších marných snahách získat financování z bank se nakonec rozhodl spolupracovat s polskou společností PKN Orlen, ve které měl silný vliv dnes už zesnulý nejbohatší polský oligarcha Jan Kulczyk.

Publikaci Z Bureše Babišem si můžete objednat v eshope, či jednoduchým mailem na adrese marketing@biztweet.eu

Domluvil se ovšem jenom na spolupráci v pozici tichého společníka. Za spolupráci měl PKN Orlen Babišovi slíbit budoucí prodej několika součástí Unipetrolu pro Agrofert.

Česká vláda do užšího výběru druhého kola privatizace vybrala předběžné nabídky PKN Orlen, maďarského gigantu MOL a rakouské rafinerské společnosti Shell. Zatímco v předběžné nabídce ještě figuroval Agrofert jako partner, v koneční nabídce spolupráce s Agrofertem nebyla přímo uvedena. Z původného konsorcia vypadla také americká společnost Conoco.

PKN Orlen tedy osamocena nabídla za většinový téměř 63procentní balík akcií Unipetrolu 11,3 miliardy korun, s tím, že za balík pohledávek České konsolidační agentury, které byly součástí prodejní nabídky, přidá dalších 1,7 miliardy.

Také vláda Vladimíra Špidly překvapila. Rozhodla, že Unipetrol odevzdá do rukou PKN Orlen. Firma jednak nenabídla nejvyšší cenu, jednak nijak nevyvrátila obavy, které vyřadily jiné konkurenty.

Pokud u vyřazení kazašské KazMunaiGas a ruského Tatněftu vláda zdůvodnila vyřazení nabídek tím, že jde o subjekty z ciziny, to, že do druhého kola postoupily jen zahraniční subjekty, nedávalo logiku. Pokud se, jak tomu bylo u kazašské firmy, vláda obávala silného vlivu cizí vlády na strategický petrochemický podnik v Česku, výběr PKN Orlen nedával smysl. Firma je totiž pod silným vlivem polské vlády.

Babišovi musel vystoupit pot do čela nejen kvůli podivnému šachu, kterým je z privatizace PKN Orlen vytěsnil. V polských médiích se začaly objevovat zprávy o tom, že PKN s Agrofertem navazovalo dřívější spolupráci kvůli možnému vlivu Andreje Babiše na vládní představitele, kteří o privatizaci rozhodovali.

Případ dokonce začala vyšetřovat polská policie. V té době se v polských médiích objevilo svědectví ,,vysokého polského státního úředníka", který tvrdil, že během privatizace Unipetrolu padlo na úplatky zhruba dvě miliardy korun.

Odpovídat tomu měla i účetní závěrka PKN Orlen. Ta počítala s náklady na privatizaci ve výši 15 miliard korun. Za samotný Unipetrol a s ním spojené pohledávky přitom PKN Orlen nabídla 13 miliard, 2 miliardy z firemního dokumentu chyběly.

,,Vliv Agrofertu musel být obrovský, když dokázal přimět českou vládu k tomu, aby odmítla nabídku, která byla o 40 procent vyšší než nabídka PKN Orlen," uváděla zpráva vyšetřovací komise polského parlamentu.

Česká média zase zaměstnala nahrávka skryté kamery, na které byl zachycený rozhovor polského lobbisty Jacka Spyry a tajemníka premiéra Stanislava Grosse (do úřadu nastoupil v roce 2005, v předešlé vládě působil jako ministr vnitra) Zdeňka Doležela, na které si má tajemník poptat při rozhovoru o privatizaci Unipetrolu pětimilionový úplatek. Městský soud v Praze v roce 2008 však Zdeňka Doležela osvobodil s tím, že kromě nahrávky neexistuje žádný důkaz.

Ve vězení nakonec skončil samotný Polák Spyra. A dostal ho tam Andrej Babiš. V roce 2007 Jacek Spyra kontaktoval Andreje Babiše a přesvědčoval ho, že polská prokuratura připravuje jeho trestní stíhání kvůli korupci při privatizaci Unipetrolu.

Vyžádal si úplatek deset milionů korun ve dvou splátkách. Za odměnu měl zajistit zastavení polského vyšetřování. Babiš šel na policii a Polák skončil za mřížemi. Spyrovi hrozil trest pět až deset let. Nakonec však odešel na svobodu s tříletou podmínkou. Uzavřel totiž dohodu, v rámci které se přiznal, že úplatek žádal.

U soudu tvrdil, že se k informaci o připravovaném trestním stíhání Babiše v Polsku opravdu dozvěděl. Informaci však získal náhodou a v reálu neměl na kriminalisty a politiky v Polsku žádný vliv.

Postupně utichlo také vyšetřování polské policie i parlamentních vyšetřovacích komisí. Informace z médií nebyly nikdy vyjasněny. Babiš tvrdil, že celý korupční skandál vymyslela parta lobbistů jako Spyra, kteří chtěli mafiánským způsobem na kriminalizaci privatizace Unipetrolu vydělat. V onom čase navíc bojoval také o vliv ve společnosti Čepro, o které projevovalo zájem také české podsvětí.

Divoká jízda kolem obchodu se však nekončila. Andrej Babiš nehodlal nechat jen tak, že PKN Orlen odstoupila od smlouvy o spolupráci s Agrofertem, kterou uzavíralo ještě před privatizačním procesem.

Některá aktiva PKN v rozporu s domluvou prodal dalším polským společnostem. Šlo i o podniky, které chtěl Agrofert a tak u soudu požadoval náhradu škody.

Podle mnohých verzí PKN Orlen jednal v rozporu s dohodou záměrně. Byl si vědomý právních rizik, ty ovšem nepřevyšovaly obchodní hodnotu podniků, které rozporuplným procesem Agrofertu vyfoukl. V případě dodržení dohody by se musel PKN Orlen vzdát součástí Unipetrolu Kaučuk, Chemopetrolu a tří dalších firem. Poláci si ovšem uvědomovali, že by za podniky dostali od Babiše jenom zlomek tržní hodnoty prosperujících firem.

Média třeba uváděla, že za Kaučuk měl podle domluvy vyplatit Agrofert PKN Orlen 1,6 miliardy korun. Po krátké době přitom PKN prodala tento chemický podnik další polské firmě Dwory za 5,5 miliardy. Z polské strany šlo zajisté o velký hazard. Na jedné straně mohla nedodržením dohody s Agrofertem slušně vydělat, na straně druhé nemohla tušit, jak Babiš na nepřátelské chování zareaguje, jak dopadnou soudy a zda si krokem nevytvoří silného nepřítele.

Toho si také vyrobila. Agrofert podal na PKN Orlen v souvislosti s privatizací Unipetrolu čtyři žaloby. Ty následovaly po obchodních arbitrážích. Celkově Agrofert od Poláků požaduje vyplacení odškodného ve výši navazující na předchozí arbitráže. Uspěl ovšem podle dostupných informací jenom s jednou ze žalob, když v roce 2009 soud nařídil PKN Orlen zaplatit smluvní pokutu zhruba 2,45 miliardy. Procesy se táhnou pořád po nových soudních instancích a v části sporu rozhodoval i během přípravy této publikace v roce 2017 český Ústavní soud. Stížnosti Agrofertu na předešlá rozhodnutí nižších soudů opět zamítl.

Privatizace Unipetrolu je tedy dodnes největším fiaskem skupiny Andreje Babiše. Marná snaha ovládnout klíčový podnik ho stála hodně. Nejenom sil. Dění kolem ukázalo na jeho zvláštní postupy, protimluvy a vztahy s politiky.

Ukázka z publikace Z Bureše Babišem

Tomáš Lemešani, podpořte nás nákupem v našem eshopu