Na politiku v postkomunistickém období byl předurčen. Je totiž synem Emila Grégra, důstojníka československé armády, který se aktivně účastnil bojů u Tobruku i na východní frontě a byl v 50. letech komunisty vězněn. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ho Ústřední výbor Komunistické strany Československa zařadil na seznam „představitelů a exponentů pravice“. Byl proto vyloučen z KSČ a pro svůj podíl na reformách 60. let byl po nástupu normalizace krátce v komunistickém kriminálu.

Dlouho byl vyloučen z prominentní společnosti a na svoji chvíli čekal několik desetiletí. Dočkal se po pádu bývalého režimu. V roce 1990 byl v rámci československé federace českým ministrem bez portfeje, po proměnách zřízení zas od července do prosince 1990 vedl rezort strojírenství a elektrotechniky.

Ačkoli turbulentní období přinášelo rozsáhlé změny v první řadě v politickém směrování, už tehdy se začal Grégr podílet na transformaci socialistické ekonomiky v kapitalistickou trhovou. Podle vlastních slov začal jako první vyjednávat se zájemci o automobilku Škoda.

Ke konci roku 1990, kdy bylo Ministerstvo strojírenství a elektrotechniky spolu s Ministerstvem stavebnictví sloučeno pod Ministerstvo průmyslu, ve vládě skončil. Poté až do roku 1996 působil jako generální ředitel ve firmě Desta Děčín, kterou dlouho řídil ještě před komunistickou persekucí. Během tohoto období spoluzaložil Svaz průmyslu České republiky a byl jeho prvním prezidentem.

Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do poslanecké sněmovny za ČSSD. Mandát ve sněmovně obhájil také ve volbách v roce 1998. V letech 1996-1998 byl členem a místopředsedou sněmovního hospodářského výboru. V Sociální demokracii zastával funkci v Předsednictvu Ústředního výkonného výboru.

V letech 1998-2002 byl ve vládě Miloše Zemana ministrem průmyslu a obchodu a v období let 2001-2002 navíc místopředsedou vlády.

Toto období přineslo hlavně Grégrovou iniciativu vybudovat z ČEZu velký podnik ovládaný státem, schopný expanze na evropské trhy. Stát tehdy dotáhl také výstavbu prvních dvou bloků v jaderné elektrárně Temelín. Díky tomu si vysloužil přezdívku atomový děda, údajně mu ji dal Miloš Zeman.

Ani Grégr se však nevyhnul kontroverzím. Zemanovo vládnutí se spojovalo třeba s kontroverzním preferování Agrofertu Andreje Babiše v mezinárodní soutěži o Unipetrol.

Jak uvádí publikace Z Bureše Babišem, o Unipetrol měl Andrej Babiš zájem dlouhá léta. K viditelnému útoku se ovšem odhodlal až v roce 1998. Po tom, co se v červenci dostala do vlády garnitura Miloše Zemana s ministrem financí Ivo Svobodou a ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem, se Andrej Babiš začal zajímat o to, co bude s Unipetrolem dále a to už také veřejně. Přes média odkazoval, že Unipetrol potřebuje soukromý kapitál, který by podniku rád zajistil. A rozhodl se kroužit také kolem personálního obsazení vedení státního podniku.

Vládní politici nijak netajili, že jim Andrej Babiš připadá sympatický. Zdůvodňovali to tím, že pokud má být Unipetrol privatizován, bude dobře, když skončí v rukou domácí firmy.
Jakýsi polopřímý prodej Unipetrolu začal personální změnou. Další zájemci o Unipetrol dostali pořádnou facku, když se v roce 1999 dozvěděli, že ministři Grégr a Svoboda našli shodu na jménu nového generálního ředitele Unipetrolu.

Stal se jím Pavel Švarc. Nešlo o žádného nestranného manažera, ale dlouholetého podnikatelského spolupracovníka Andreje Babiše. Před působením v Unipetrolu byl generálním ředitelem Pražské cukerní společnosti a v roce 1997 zasedl na ředitelskou židli Lovochemie.

Čtěte také:

Dalibor Dědek: falešný prorok budoucnosti

Karel Janeček a RSJ: Politika, fondy a lithium

Libor Široký: Komunistický rozvědčík a strážce tajemství Babiše

Andrej Babiš souběžně s personálním průnikem do Unipetrolu ovládl kvalitní aktiva Chemapolu. Šlo o chemičku, kterou na počátku devadesátých let privatizoval kontroverzní podnikatel Václav Junek. Špatným hospodařením ovšem fi rmu přivedl do hluboké ztráty. Zatímco dluhy zbankrotované firmy nebyly nikdy umořeny, zdravou část podniku stát prodal Babišovi.

V případě Unipetrolu se dlouho polemizovalo o tom, za jakých podmínek a jakým způsobem se bude podnik do soukromých rukou prodávat. Nakonec se rozhodlo o mezinárodní privatizační soutěži o 63 procent akcií podniku. Hlavním kritériem pro výběr vítěze měla být cena.

I proto privatizační komise po ukončení soutěže v prosinci 2001 doporučila vládě vybrat za nového většinového majitele podniku britskou firmu Rotch Energy, která za majoritní balík nabídla 444 milionů eur, tedy asi 14,5 miliardy korun (dnešní hodnota by byla vyšší).

Na všeobecné překvapení ovšem kabinet Miloše Zemana rozhodl, že kontrolu nad podnikem prodá Agrofertu, který nabídl 361 milionů eur, tedy v tehdejší hodnotě asi 11,7 miliardy korun. Krok se setkal s kritikou konkurentů, politické konkurence i médií. Babiš nakonec ani nesložil slíbenou částku a o podnik po patové situaci stejně přišel.

V červenci 1999 na návrh Grégra vláda Miloše Zemana prodala firmě Investenergy zbylý státní podíl v Mostecké uhelné za 650 milionů korun. Kvůli nevýhodnému obchodu kontroverzním podnikatelům pak musel v září 2011 k výslechu švýcarských vyšetřovatelů Grégr i Zeman.

Dvojice ale zůstala partnery i nadále. V květnu 2008 se Grégr angažoval při formování občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana, které usilovalo o návrat Miloše Zemana do aktivní politiky.Po roce 2009 pak byl aktivní při vzniku Strany práv občanů ZEMANOVCI. Dne 28. října 2013 ho už prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Biztweet, podpořte nás nákupem v našem eshopu