Venezuela: ani ropa socialismus nevzkřísí

Co je mrtvé, nikdy neumírá. Toto je příběh, ne až tak moc fantastický, o nehynoucích návratech líbivých společenských experimentů. Je přitom jedno kolikrát už selhaly.

Hrdinou tohoto příběhu je Hugo Chávez, lídr revoluce, která měla proměnit Venezuelu na dělnický ráj a model socialismu pro 21. století. V boji za tento sen si v prezidentských volbách roku 1998 získal přízeň národa, kterou už nikdy neztratil.

Svou vizí, charismatem, citem pro potřeby chudých a zejména štědrými sociálními opatřeními. Nazvěme je balíčky. Po devatenácti letech tento projekt předčil nejdivočejší očekávání. Někdejší motor regionální ekonomiky skončil na pokraji bankrotu. I přesto, že sedí na jedné z nejbohatších zásob ropy na světě.

Následovník revoluce - šusťákový korunní princ Nicolás Maduro - možná nedosahuje Chávezových politických kvalit a ceny ropy také nejsou, co kdysi bývaly. Maduro se však tváří v tvář kolabující ekonomice a rozsáhlým demonstracím drží principů revoluce. Přislíbil, že sociální práva lidu bude vždy garantovat. Menší trhlinou tohoto plánu se ukázalo, že už moc nemá za co.

V šťastném zvratu minulých událostí se možná Venezuele podařilo z okraje bankrotové propasti prozatím vyváznout. Rusko totiž v rámci bratrské výpomoci souhlasilo s výrazným zmírněním podmínek splácení zhruba 3-miliardového dluhu, který zemi poskytlo.

Venezuela tím získala kriticky důležitý manévrovací prostor při mnohem komplikovanějším snažení o restrukturalizaci svých dohromady 140-miliardových závazků vůči zahraničním věřitelům. Pár teplých slov o důvěře se ozvalo i z Číny. Od obou spojenců Venezuela za poslední roky získala miliardové půjčky, které tamnímu režimu pomáhaly více či méně udržovat krajinu v chodu. Zejména pak, jak se ceny ropy v roce 2015 zhroutily ze zhruba 100 amerických dolarů za barel na méně než polovinu.

Žádná výpomoc ani odepsání dluhu však spásu přinést nedokážou. Skutečný problém totiž nespočívá v nadměrném dluhu, ale v tom, jak se k němu země vůbec dopracovala. Pád cen ropy totiž krizi nevyvolal, byl pouze jejím posledním hřebíkem. Arabští producenti si pro výjimečné případy alespoň připravili masivní rezervy v tvrdé měně.

Venezuela má po letech budování socialismu akorát tak díru v rozpočtu a kolabující ekonomiku. Hugo Chávez svého času znárodnil tisíce soukromých firem i s jejich aktivy, zavedl štědré cenové dotace a zaměřil ekonomiku především na těžbu ropy. A v procesu úspěšně omezil schopnost ekonomiky produkovat cokoliv jiného.

Venezuelský rozpočet se dnes téměř výhradně spoléhá právě na příjmy z ropného exportu. Výnosy z ropy Chávez i jeho následovník úspěšně rozdávali lidu a svým přátelům, kteří věděli vydělávat vlastní hlavou. Tolik k vytváření rezerv.

Čtěte také: 

Saúdská bouře s vlivem na světovou ekonomiku. Zadrželi 25 miliard dolarů

Demokracie versus Evropská unie 3: 1

Když se demokracie stává největší překážkou evropské integrace

Plánovaná ekonomika a politika štědrých cenových dotací mezitím skončily v nevyhnutelné krizi, která uvedla do pohybu začarovaný kruh státních cenových regulací a kapitálových kontrol, které krizi prohlubují ještě více. To vše s neblahým, no ne nepředvídatelným výsledkem: stagnací výroby a chronickým nedostatkem prakticky všeho včetně elektřiny, potravin a léků.

Obzvlášť těžkým zásahem lidovému zřízení se stal nedostatek toaletního papíru. Údajnou sabotáž amerických imperialistů se vláda rozhodla ukončit obsazením papíren vojskem. Marně. Hájit socialistické ideály v takto trpké situaci se stalo nemožné. Lid se pravidelně vydávají demonstrovat do ulic.

Venezuelská ekonomika je totiž nejen v dlouholeté recesi - podle odhadů Mezinárodního měnového fondu se má jen letos zcvrknout o 12 procent - ale doslova na pokraji kolapsu. Míra chudoby rapidně roste, zemí se začíná rozmáhat hlad, veřejné služby včetně poskytování základních zdravotních služeb přestávají fungovat a venezuelská měna se proměnila na bezcenný papír. Inflace v zemi je aktuálně nejvyšší na světě - letos by měla podle odhadů dosáhnout až 2300 procent.

Příslib prosperujícího dělnického ráje se tak za necelé dvě dekády změnil na hladovou grotesku. Jako své krajany kdysi varoval Pérez Alfonzo, ministr pro ropu a zakladatel kartelu OPEC: "Ropa nás všech zruinuje". Platí to zejména pro ty, kteří doufali, že se díky ní osvobodí od zákonů nabídky a poptávky. Socialismus totiž nefunguje v žádném století. A žádné množství ropy to změnit nedokáže.

 

Tomáš Púchly, analytik Nadace F. A. Hayeka

Biztweet, podpořte nás nákupem v našem eshopu