Italský úklid: ozdravení, či kopanec bankovní unii?

Itálie má na letos vytyčenou jasnou úlohu: zbavit se nálepky problémové ekonomiky. Na papíře to možná nevypadá tak docela marně.

Státní deficit je prozatím pod kontrolou a hrubý domácí produkt má v tomto roce podle prognóz narůst zhruba o jedno procento, což ve srovnání se zbytkem eurozóny sice není nijak oslnivé, ale pro Italy je to stále nejlepší výkon za posledních sedm let. Export, investice a domácí produkce také nabírají na síle a nezaměstnanost naopak postupně klesá.

Problém je následující. Jakkoliv se to všechno pokusíme interpretovat jako dobré zprávy, nijak tím neobejdeme dvě úskalí, které mohou zárodkům optimismu v kterémkoliv bodě vystavit ráznou stopku.

Prvním úskalím je trochu kontextu ohledně oživení - italská ekonomika stále roste tak mizerně pomalu, že předkrizovou úroveň podle prognóz MMF nedosáhne dříve než v roce 2022. Podobně jsou na tom i příjmy domácností. Celé to vytváří ideální podhoubí pro antisystémové populisty, kteří místo zanedbaných reforem rádi ukáží prstem například na euro.

Průzkumy zatím naznačují, že v nadcházejících volbách roku 2018 své parlamentní pozice ještě posílí. Politická budoucnost země tedy zavání v lepším případě nejistotou. Ačkoli, ruku na srdce ... v zemi, která od roku 1945 stihla vystřídat 63 vlád jde tak nějak o normální stav.

Druhé úskalí - v podobě chronických chorob bankovního systému - je o kus bezprostřednější. Bez důkladného úklidu a ozdravování bank lze ekonomické zázraky od italské ekonomiky očekávat jen stěží. A Italové si s úklidem věru dali načas.

Semeniště úvěrových problémů

Tamní bankovní systém dnes těží čtyřikrát větší břemeno nesplácených úvěrů, než na začátku krize. Podle dat Bank of Italy a výpočtů BNP Paribas je to dohromady 329 miliard eur.

Pro správné zasazení do kontextu: třetina nesplácených úvěrů v celé eurozóně má původ právě v Itálii ... no italský bankovní sektor se na celkových bankovních aktivech eurozóny podílí jen 13 procenty.

Tradiční semeniště problémů jsou regionální bankovní domy, které mají pro místní ekonomiky významnou roli, ale zároveň jsou s nimi až nezdravě provázány. Pod tím netřeba hledat nic jiného, než dlouholetou praxi rozdávání pochybných úvěrů podle osobních sympatií a aktuálních potřeb místní politiky.

S několika bankami na pokraji kolapsu bylo dlouhé měsíce horkou otázkou, ze kterého konce úklid vůbec začít. Takoví Irové a Španělé to měli jednodušší. Hned z kraje krize zřídili "špatné banky" spolufinancované státem, které nesplácené úvěry převzaly, přecenily a prodaly. Vyčistily tak své bankovní systémy, což jejich ekonomikám později umožnilo opět solidní růst.

Italům však již tradičních receptů dopřáno nebylo. Mezitím vznikla evropská bankovní unie a v platnost vstoupily nová evropská pravidla záchrany bank, které reflektují klíčové poučení z finanční krize. Nová pravidla sledují zejména jeden klíčový princip, takzvaný bail-in. Ten říká, že dříve, než může zachraňující se banka vůbec pomyslet na pomoc z peněz daňových poplatníků, ztráty musí nést její akcionáři, věřitelé a nekryti střadatelé.

Když výjimky ničí pravidla

Jsou to poctivá pravidla. Ale bolestivá. A pro místní bankovní specifická to platí zejména v Itálii. Proto se jim tamní politici snaží za každou cenu vyhnout.

Kamenem úrazu je, že běžní italští střadatelé - ve velké míře důchodci - investovali citelnou část svých úspor do bankovních cenných papírů ... čímž se stali jejich věřiteli a v případě kolapsu banky mají tedy nést svůj podíl ztráty.

Podle MMF vlastní zhruba třetinu ze 600 miliard seniorných bankovních obligací a téměř polovinu ze 60 miliard podřízených dluhopisů patnácti největších italských bankovních domů. Netřeba velmi zdůrazňovat, že vláda, která by nechala za záchranu bank platit masy důchodců, by spáchala rituální politickou sebevraždu.

Přesně proto se hledání řešení táhlo celé měsíce. Zatímco Brusel i Berlín tlačily Italy do dodržování pravidel a zatímco místní opatření k uhašení problémů selhávaly, Italové se urputně snažili najít a vyjednat nějakou tu výjimku.

Čtěte další komentáře:

Elektrický sen Muska živí jen víra investorů

Ekonomický kolaps venezuelského socialismu v přímém přenosu

TPP vstává z mrtvých. Volný obchod má naději i v éře Trumpa

Elegantní řešení se ukázalo až začátkem tohoto léta, kdy definitivně zkolabovaly dva problémové bankovní domy z regionů - Veneto Banca a Banca Popolare di Vicenza. Na evropské úrovni padlo rozhodnutí, že banky s 2-procentním podílem na italském bankovním sektoru nejsou systémovým rizikem a namísto evropských pravidel se tedy mohou zachraňovat podle těch italských. Neznamená to nic jiného, než starou dobrou záchranu ze státního. A to je strategická chyba.

Poučení, které nebylo

Pro Italy a jejich snahu zbavit se nálepky problémové ekonomiky to znamená, že akutní problémy prozatím akorát úspěšně zamítli pod koberec. Zkrátka jen našli systémový způsob, jak se skutečnému úklidu opět vyhnout.

Znamená to, že motivace k rozdávání pochybných úvěrů v regionech zůstaly neohrožené. Znamená to, že bankovní bilance zůstávají obtěžkané problémy, které i nadále hrozí bouchnutím během nejbližších ekonomických turbulencí.

Evropská bail-in pravidla jsou přitom zhmotněním jednoho z klíčových poučení poslední finanční a dluhové krize - začarovaný kruh, ve kterém bankovní krize vyvolá krizi státního dluhu, je nutné přeseknout hned v zárodku.

Nikde na tom nezáleží víc, než právě v Itálii, která je nejslabším a nejrizikovějším článkem bankovního systému eurozóny. V Itálii, která je při dluhu v okolí 130 procent HDP hned po Řecku druhou nejzadluženější zemí eurozóny a v případě další krize si jen sotva může dovolit břemeno masivní záchrany bank ze státního.

Darmo, bankovní unie zdědila hned do vínku stejnou nemoc, jaká odjakživa ničila eurozónu. Dobrá pravidla pro jejichž vymáhání neexistuje politická vůle. Bankovní unie tak nakonec není ničím jiným, než poučením, které nebylo.

 

Tomáš Púchly, analytik Nadace F. A. Hayeka

Biztweet, podpořte nás nákupem v našem eshopu