Litviněnkův příběh. Agent věděl, že něco nesedí

Když přišel toxický rozkaz, odmítl poslechnout. Ani útěk do Británie mu však život nezachránil. Část druhá.

Plán byl extrémně jednoduchý. Během příštích dvou týdnů Alexander překročí hranice - na místě, které si sám vybere - a nikomu o tom nedá předem vědět. Včetně mě. Jakmile překročí hranice, odletím za ním, kdekoli už bude, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku, skutečně je mimo zemi a nesedí v kanceláři prokurátora FSB. Pak dám vědět Marine Litviněnkové, že Alexander je svobodný. Ona následně zajede do cestovní kanceláře a koupí dovolenou pro sebe a svého syna Anatolije do kterékoli evropské země. Kamkoli bude nejjednodušší získat víza. Zaplatí cokoliv to bude stát, jen aby se dostali ze země tak brzy jak jen to bude možné. Jakmile Marina a Anatolij opustí Rusko, kontaktuji ambasádu některé ze zemí západní Evropy nebo Spojených států, rychle zařídím azyl pro rodinu Litviněnkových a operaci můžeme považovat za úspěšnou.

"Hlavně překroč hranice. To je hlavní. Zbytek můžeš nechat na mě. "

"Překročím hranici," řekl mi Alexander. "O to si nedělej starosti."

Neprošly ani dva týdny a opravdu překročil hranice. V ruském městě Soči nastoupil Alexander na parník, který od dob Sovětského svazu cestoval mezi přístavy na pobřeží Černého moře. Za starých časů patřily všechny tyto přístavy do velkého impéria SSSR. Impérium se od té doby rozpadlo a přístavy se staly součástmi různých zemí, ale malý parník stále jezdil po své staré trase. Alexander přišel do Soči a nalodil se na černomořský parník se svým ruským pasem. Deseti dolary uplatil celníka, aby nezkontroloval, zda se jeho jméno nenachází na seznamu osob, které nemají dovoleno opustit Rusko.

Těch deset dolarů mu zajistilo přechod do nejbližšího gruzínského přístavu. Odtud zamířil do hlavního města Gruzie, Tbilisi, odkud mi zavolal. Okamžitě jsem odletěl do Gruzie. Mezitím už Marina Litviněnková vybavovala dvoutýdenní cestu do španělské Marabello, aby si užila dovolenou na jihu Španělska s jejím synem Anatolijem a skupinou ruských turistů.

Pro Alexandra bylo nejnáročnější několik následujících dní. Naší jedinou nadějí bylo, že FSB si neuvědomí dostatečně rychle co se děje. Že si nevšimnou, že jim zmizel z dohledu nejen Alexander, ale celá jeho rodina.

Byl to souboj s časem a na každé hodině záleželo. Vše šlo podle plánu, ale Alexander byl nervózní. A nemohl zavolat Marine. Jakýkoliv telefonát mohl být zachycen a všechno by zmařil. Náš harmonogram jsme měli do detailů dohodnutý. V určité datum a čas jsem měl přijít na letiště v Malaze a setkat se tam s Marinou a Anatolijem. Nechal jsem Alexandra v Tbilisi a odletěl do Španělska přesně podle plánu. Alexander se mi později přiznal, že dokud jsem seděl v letadle, sesypal se a zavolal Marine z gruzínského mobilu. Riskoval tím, že zruinuje celou operaci.

"Marina, kde jsi?"

"Odlétáme. Ztrácím signál ... " bylo všechno, co Marina stihla zakřičet do telefonu.

Spojení bylo přerušeno.

Stál jsem pod eskalátorem na letišti v Malaze čekáním na skupinu ruských turistů. Marina a Anatolij neměli téměř žádná zavazadla. Podle instrukcí si neměla brát s sebou nic, co by jakýmkoliv způsobem mohlo ruským celníkům naznačit, že do Španělska neodchází na dva týdny, ale navždy. Jakmile jsem uviděl jejich tváře, volal jsem Alexandrovi: "Tvá rodina je ve Španělsku." Odvezl jsem Marinu do hotelu v Marabello, následujíc skupinu ruských turistů, a vysvětlil jí celý plán. Strávil jsem v Marabello několik dní, dokud si Marina a Anatolij na situaci trochu nezvykli, a pak odletěl zpět do Gruzie. Alexander mezitím chodil po Tbilisi jako tygr v kleci.

Jakmile se Alexander a Marina ztratili z dohledu, lidé z FSB okamžitě pochopili, že rodina Litviněnka utekla. Správně předpokládali, že útěk byl s největší pravděpodobností zorganizován mnou. Federální služba bezpečnosti se tedy rozhodla lokalizovat nás prostřednictvím mého mobilu, který v FSB znali. Každou půl hodinu mi volali dva lidé, kteří chtěli vědět jak se mám a jaké je počasí v Bostonu. Jeden byl můj starý známý, který v květnu uspořádal setkání s generálem Chocholkovem, druhý byl major FSB Andrej Ponkin, který byl přidělen Litviněnkovi do role "rodinného přítele". Podrobně jsem jim vyprávěl o mém životě i o počasí v Massachusetts. Telefon jsem nemohl vypnout, protože to bylo moje jediné spojení s Alexandrem a Marinou. Naší jedinou nadějí bylo, že budeme rychlejší a mobilnější než létající četa najatých vrahů, jejichž FSB vyslala do Gruzie. A také jsme byli.
V tomto bodě už o situaci vědělo i Velvyslanectví USA v Gruzii. Americké bezpečnostní služby se mnou otevřely diskusi o osudu rodiny Litvinenkových. Americké velvyslanectví v Tbilisi se však nedokázalo přizpůsobit našim časovým omezením. Když se situace podle našeho názoru stala kritickou a Alexander si spočítal, že nájemní vrazi FSB již dorazili do Tbilisi, odletěli jsme do Turecka. Aniž jsme o tom dali Američanům vědět, protože jsme neměli důvod věřit, že FSB naše jednání s velvyslanectvím neposlouchala. Turecko nevyžadovalo žádné vstupní víza pro Alexandra, nebo jeho rodinu. Jakmile jsem Alexandra přivedl do tureckého města Antalya a nechal ho v hotelu, obratem jsem odletěl do Španělska, kde na mě Marina a Anatolij čekali na již známém letišti v Malaze. Dne 27. října jsem přivedl Marinu a Anatolije za Alexandrem do pětihvězdičkového hotelu v tureckém městě Antalya. Ubytovali jsme se pod falešnými jmény. Pod mým vlastním jménem jsem rezervoval několik pokojů v hotelích napříč různými částmi města. Samozřejmě, nikdy jsme do nich ani jen nevkročili.

Litviněnkův příběh. Agent věděl, že něco nesedí - část první

Americké velvyslanectví v Gruzii posunulo Litviněnkův případ americkému velvyslanectví v Turecku. No ani zde jsme neměli dojem, že Američané udělají rychlé rozhodnutí o udělení politického azylu. Samozřejmě, to vše bylo pro mě velmi znepokojující. Odletěl jsem domů do Bostonu, abych pokračoval v jednáních se CIA přímo na místě. Aby Alexander a jeho rodina nezůstali v Turecku osamotě, Alexander Goldfarb nasedl na nejbližší let z New Yorku do Antalye. Oba jsme letěli přes Londýn. Na letišti Heathrow se však naše cesty setkaly pouze telefonicky. Stručně jsem mu popsal situaci a odletěl do států, kde CIA definitivně potvrdila rozhodnutí, že Litviněnka nepřijmou.

Dne 1. listopadu s nimi Goldfarb odletěl do Londýna, kde Alexander, jeho žena a syn požádali o azyl. V srpnu 2001 moskevský deník Novaja Gazeta zveřejnil několik kapitol z naší připravované knihy.

Od té doby bylo zavražděno několik lidí, kteří nám pomáhali. Poslanci ruského parlamentu Vladimir Golovljov a Sergej Jušenko nám pomohli převézt nahrávky zakázaného dokumentu Vražda Ruska, který vycházel z naší knihy. Oba byli zastřeleni. Golovljov byl zavražděn 21. srpna 2002 a Jušenko 17. dubna 2003. Jurije Ščekočichina, poslance ruského parlamentu a zástupce šéfredaktora novin Novaja Gazeta - kde pracovala i nedávno zavražděna Anna Politkovská - otrávili. Delší čas strávil v komatu dokud 3.

července 2003 nezemřel. Se Ščekočichinom jsem se setkal v chorvatském Záhřebu v červnu 2001 a dal mu rukopis Ruska v plamenech pro zveřejnění v jeho novinách.

Do konce roku 2003 jsme v lotyšské Rize vytlačili 5 tisíc kopií ruské verze této knihy. Tuto edici jsme otevřeně a legálně poslali na prodej do Moskvy. Zásilku však cestou zkonfiskovala FSB. Podle oficiálního stanoviska totiž kniha odhaluje státní tajemství. Tím největším samozřejmě bylo, že ruské bezpečnostní služby stály za teroristickými útoky z roku 1999. A tak se poprvé od 70. let - když byly v SSSR zakázány díla Alexandra Solženicina - stalo, že byla v Rusku oficiálně zakázána kniha.

Navzdory vraždám jsme v naší práci pokračovali a sesbírali nové materiály. Udělali jsme co se dalo. Snažili jsme se zůstat v bezpečí a naživu. Selhali jsme. Šest let poté, co jsme přistáli v Londýně, jsem ztratil svého spoluautora. Dne 1. listopadu 2006 ho otrávili a pod předmluvou této edice Ruska v plamenech se mohu podepsat už jen sám.


Yuri Felshtinsky 4. únor 2007