Kdo měnil pravidla hry: Václav Klaus

Reformátor, výrazná osobnost, ale také muž, který nikdy nedorostl očekávaní, která na něj pokládala doba. Zřejmě nejvýznamnější reformní politik Česka zastínil jeho úspěchy z minulosti pozdější neschopností a dětinským vystupováním

Reformátor, výrazná osobnost, ale také muž, který nikdy nedorostl očekávaní, která na něj pokládala doba. Zřejmě nejvýznamnější reformní politik Česka zastínil jeho úspěchy z minulosti pozdější neschopností a dětinským vystupováním.

Ten, kdo se odvážil pustit do nelehkého dělení republik a problematického přechodu centralizovaně řízené ekonomiky do trhového kapitalistického šatu musel mít kromě podpory občanů také odvahu. Státní dělení v té době nemělo mnoho šťastných příkladů a tak před Václavem Klausem stála nelehká úloha. I když s chybami, zvládl ji. O to větší škodou je jeho pozdější zahořklá kariéra plná kontroverzí a dětinství.

Václav Klaus je v profesionálních životopisech zaškatulkován jako český ekonom, pedagog a politik. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik v socialistickém ekonomickém prostoru.

Otec Václava Klausa byl povoláním účetní. Jeho matka Marie rozená Kailová pracovala jako pokladní. Potomka to tedy přirozeně táhlo k penězům a ekonomice. Syn studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Po vysoké škole nastoupil Klaus na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických.

Jakožto vzorný student a loajální socialista, v roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd. Po Pražském jaru Klaus v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987.

Po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. Stalo se tak v kontroverzní vládě komunistického zločince Mariána Čalfy. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády.

Z tohoto postu se Václav Klaus podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany. Dodnes je kmotrem a mentorem této politické strany.

Představy o způsobu a rychlosti transformace socialistické ekonomiky v tržní se po pádu bývalého režimu lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen.  Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh.

První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.

Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace. Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.

V září 1990 vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem. V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy. Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.

Ceny zprvu skokově vzrostly, ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi čtyři procenta, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %. V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.

Z celkové odhadované hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard

V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.

Jak dnes víme, privatizace, i ta malá sebou nesla mnoho negativ. Praly se v ní třeba špinavé peníze představitelů minulého režimu a různé mafie. Mafiáni si dokonce vybírali, který podnik převezmou. V malé privatizace bylo v těch letech s neexistující policii velmi lehké zastrašit potenciální zájemce, nebo dražitele.

Klaus na kritiku reagoval pobuřující citací, že „nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi“

Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun. Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou, při níž si za poplatek tisíc korun mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.

Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.

Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany. Realita ovšem byla taková, že podniky získávali osoby spřízněné vládě, nebo samotní lidé s informačními zdroji zevnitř vlády, nebo výkonných složek a tajných služeb.

Klaus byl od počátku demokracie napojený na významné české podnikatele. Neslo to sebou také množství kontroverzí. Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, prostřednictvím Klausa vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů. Z celkové odhadované hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard. Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a podílníky často ve prospěch velkopodnikatelů okrádaly.

Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního procesu. Sám se však oligarchů zastával a prohlásil třeba, že Česko potřebuje „více Kožených“.

Chybějící bankovní kapitál navíc suploval stát, čímž docílil, že prakticky ovládal soukromý sektor dále. Kromě klientelizmu díky tomu bujel také obchod politiků s byznysmeny. Kdo chtěl sehnat financování, musel někoho v státních strukturách znát. 

Klaus byl už dávno egocentrickým politikem, který o sobě vytvářel obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“. Podle kritiků ovšem reálně spíše brzdil a poškozoval transformaci ekonomiky a jeho reální motivace vzbuzovala spíše polemiky.

Tak, nebo tak však možno privatizaci vzhledem k okolnostem doby hodnotit jako úspěšnou. Už v roce 1993 totiž vytvářel soukromý sektor přes polovinu HDP.

Václav Klaus sehrál bez jakýchkoliv pochyb klíčovou roli také při rozdělení Československa. Navzdory odporu některých členů vlády pochopil, že Slováci ve společném státě nechtějí pokračovat a přestal jim klást překážky k jejich separatistickým plánům. Dne 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa. Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl. Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993.

Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli ještě platila ústava federální, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak.

Klausův tlak na rozdělení státu je zpětné hodnocený většinou pozitivně. Zabránil prý tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii.

Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL. Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. V lednu 1996 vláda navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie.

V tom samým roce ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 procent hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu.

Ekonomika země začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“. Došlo také k měnovému otřesu. Vedlo to k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS

Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby.

Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice. Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády ministr vnitra Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany. Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku „Sarajevský atentát“.

Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA. Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux. Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením úřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998.

Dětinské kritizování Bruselu neumí argumentačně podložit a posledně dokonce vyjádřil radost z vystoupení Velké Británie z Evropské unie

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a působil jako první předseda jeho správní rady. V roce 2002 na 13. kongresu Občanské demokratické strany vystřídal Václava Klause ve vedení ODS nově zvolený předseda Mirek Topolánek.

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase, ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008, dodnes je ovšem považovaný za kmotra strany.

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003. Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008.

V roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel. Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc. V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů.

V daném období se stal Klaus terčem lidových vtipů. Došlo třeba k takzvanému „chilskému incidentu“, když během státní návštěvy v Chile vzal a vložil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli. V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem „Institut Václava Klause“. Činnost institutu však možno definovat spíše jako lobbistickou organizaci. V roce 2015 byl Klaus přistižen, když se v Londýně ucházel o finanční podporu trestně stíhaného podnikatele na útěku Františka Savova.

Od roku 1990 je Václav Klaus aktivním členem Montpelerinské společnosti, což je sdružení liberálních ekonomů. Jeho projevy však budí spíše emoce konzervativců. Kritici Klausovi vyčítají, že ve snaze zaujmout fanoušky sklouzává k populizmu.

To potvrdil během uprchlické krize, kdy kromě xenofobních názorů vyjádřil také kritiku největšího výdobytku Evropské unie – Schengenského prostoru. Dětinské kritizování Bruselu neumí argumentačně podložit a posledně dokonce vyjádřil radost z vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Krok, který nepříjemně zasáhne i české občany dětinsky opěvuje a Evropskou unii, do které jeho vláda vstupovala přirovnává k nacistickému Německu.

 

 

 

Redakce